LIBRETO KAREN TATEOVÉ - část první
ROB LORD
LIBRETO KAREN TATEOVÉ
A v tom se v nekonečném prostoru přede mnou
hlučně otevřela kniha neznámou rukou.
Michail Lermontov, Smrt
KAPITOLA PRVNÍ
KAREN
-l-
Karen prudce rozrazila oprýskané dveře pokoje číslo lO2 a vyběhla na potemnělou chodbu. Jehly vysokých podpatků černých lodiček trýznily starý ochozený běhoun neurčité barvy, jakoby chtěly do špíny zažrané v umělých vláknech vytetovat prosbu o pomoc.
Karen doběhla až k zábradlí, které se jako had plazilo podél točitého schodiště hluboko dolů.
Zpomalila.
Hlava jí nesnesitelně bolela; točila se jí nevolností z toho nevýslovně odporného hnusu tam v té místnosti, kterou tak bleskurychle opustila. Cítila zrychlené rytmické bušení srdce uvnitř hrudníku, tak strašně, strašně hlasité, že vyvolávalo dojem ozvěny, vracející se k ní z příšeří klaustrofobického prostoru uvnitř domu.
Tepna na jejím krku několikrát citelně zapracovala.
Zaposlouchala se.
Na konci dlouhé (geometricky odpudivě pravidelné) chodby vlevo mírně zamrkalo jediné provozuschopné světlo poklesem proudu. Skrze nepatrné škvíry mezi dveřmi a zárubněmi doléhaly ke Kareniným uším zcela běžné zvuky obyčejného všedního dne: přitroublé hlásky kreslených postaviček z dětské televizní šou, vzteklá slova naštvané hip-hopové odrhovačky z nahlas puštěného rádia…, v bytě za jejími zády vedl nějaký nesmiřitelný mexický párek nekonečnou hádku ve španělštině…, uvnitř stoosmičky cinkla mikrovlnná trouba. Jinak nic.
Nic, než hlasitý horký dech v ústech.
Teď už stála – nevnímala přesný okamžik, kdy a jak se zastavila – stála, třásla se a vrávorala nad spirálou schodů jako nad propastí.
Polekaně couvla, očekávajíc, že jí každičkou chvíli cosi (možná ta věc z pokoje lO2) pevně chytne za vlasy, nebo mrtvými studenými pažemi sevře v dusivém obětí kolem ramen a hodí jí tam dolů – mrští s ní o dlažbu pod zubatými stupni schodiště; padala by… křičela by a vlála vzduchem, přitahovaná gravitací a smrtí… kruh lemovaný zábradlím by byl stále větší a větší - rostoucí hladem po jejím strachu – a pak… pak by jí náraz zlámal jediným okamžikem dopadu všechny kosti a kůstky v těle, zpřerážel žebra, rozdrtil páteř, zlomil vaz a udělal z ní kus zakrváceného hadru (čvachtavý obsah pod zipem koronerova pytle) , z něhož pomaličku, polehoučku se sténáním povstává vyděšený éterický dvojník, kterému není dopřáno pocítit bolesti pitvy, či depresivní samotu a beznaděj hrobu.
Něco uvnitř její mysli varovalo hlubokým tónem nelidského bublání slov: Hloupá maličká Karen, tohle přeci není jeden z těch tvých snů… bláhová holčičko. Neprobere tě žádné leknutí.
Chaos všech zvuků v její hlavě splynul v jedinou kakofonickou kouli, valící se po stěnách její lebky, jejíž osu tvořil ten blátivý murmur, kolem něhož stoupaly praskající bubliny vzpomínek: tlukot srdce embrya v prenatálním věku, prvotní výkřik, rezonující porodním sálem…hlasy… hlasy a zase hlasy… jemný zvuk malého mechanismu uvnitř porcelánové hrací skříňky… konejšivá melodie ukolébavky, zvuk sání mateřského mléka.
(Umřeš?… Umřeš?… UMŘEŠ!!! Váha tvého masa a kostí zvíří prach…)
Byl to snad hlas její matky, který křičel to plačtivé: Utíkej princezno… běž, na co čekáš?!
Tak běž Karééén! ?
Nejistě (jako slepec hledající potřebný předmět) natáhla pravou ruku, to pro rovnováhu, aby se ubezpečila, že nespadne, a krůček po krůčku do strany ustupovala od schodiště, dokud se její zpocená dlaň nedotkla zažloutlé zdi, ozdobené pestrobarevnými graffiti a rytinami vzkazů, podpisů i adres s telefonními čísli nadržených poutníků, tančících mezi krysami a šváby ve špíně a splašcích ulice, kteří ztvárnili na tuto bohem zapomenutou zeď různě povedené kresby roztažených vagín, desítek poloh soulože i svých vlastních erekcí, mezi výhružnými značkami lokálních gangů.
Opřela se.
Zeď jí ušpinila záda tmavomodrého kostýmu. Drobná dívčí ramena překryla mužský
akt , malovaný alla prima panensky nezkušenou rukou. Nahý muž na špinavé zdi připomínal Krista: stejné rány, poloha ukřižování, trnová koruna. Jen zvířecí hlava (soudě podle stočených rohů snad hlava berana) a vztyčený penis, který se právě chystal ochutnat vypasený stařec se svatozáří a ženskými ňadry, nahrávaly tušení, že se na stěnách zapomenutých newyorských domů vyprávějí jiné příběhy, než-li je ten o Josefu, Marii a jejich nemanželském synkovi.
Ta obscénní zeď a rozechvělá Karen. Kanál a orchidea. Jako průsvitné tělo víly – baletky, tančící po špičkách v krvi rozbombardovaného města. V tom okamžiku splynutí ženské mystiky s blasfémií barev, bylo cosi baudelairovsky poetického. Jako záblesk v oku staršího bratra, který šmíruje svojí sestru při sprchování klíčovou dírkou. Jako noční snění jeptišek. Jako jehla v žíle padlého anděla. Jako šťastný puberťák, narcisticky se vzhlížející v zrcadle, oblečený v jemném spodním prádle své nevlastní matky. Tak vypadala Karen, opřená o tu zeď.
Ze všech věcí na světě nyní nejvíc toužila po cigaretě, jenže kabelku otevřela s přílišnou nervozitou v prstech, a její obsah se roztrousil po podlaze.
„Doprdele!“ zaklela tiše.
Šminky, papírové kapesníky, diktafon Toshiba, hnědá koženková peněženka se svazkem klíčů na stříbřitém řetízku, menstruační tampóny, plastické tuby s pilulkami proti bolestem hlavy, s vitamíny, lehkými antidepresivy a antikoncepcí, mobilní telefon… všechno to bez ladu a skladu naházela zpátky. Kabelka se nafoukla. Prsteníček levé ruky přitom zchudl o svůj pěstěný dlouhý nehet.
„Au – sss!“ Karen vsunula jeho bříško do nalíčeného oválu svých rtů, jako malé děcko žužlající dudlík kojenecké lahve. Stačilo málo – jen nahlas přečíst pár vět a souvětí z těch počmáraných zdí kolem ní, aby trumfla své ubohé „Doprdele!“ Pár těchhle vulgarit vyrytých do stěn by jistě dokázalo uvolnit hlavici svěráku, v jehož čelistech uvízla jak bezbranná muška v lepkavé pasti mucholapky. Dovolila svým myšlenkám surfovat peklem se všemi čerty a ďábly… hajzlem a výkaly i bohatou biologickou terminologií, aby se s dlaní na čele ještě dvakrát vrátila ke svému prostému „Doprdele!“
Sundala si stříbrné obroučky brýlí – kdesi na schodech dozníval stále pomaleji rotující čtvrťák; čokoládová očka několikrát zamžourala. Prostor před ní se zamlžil, tvary ztratily ostrost svých křivek a celé okolí se opticky přetransformovalo v mlžný kaleidoskop, v němž předměty skutečné splynuly v desítky kartiček Rorschachova testu, jako čerstvý obrázek nešikovně politý vodou.
Raději zavřela oči. Víčka klesla a ona se několikrát hlasitě nadechla, podržela dech a vydechla v pravidelných intervalech. Četla kdysi v jedné z těch příruček alternativní medicíny Orientu za 9.9O, že právě tohle (ta dechová technika měla svůj název) skvěle uvolňuje nahromaděné napětí a stres v organismu.
Začala jemnou masáží kořene nosu v místech, kam jí tlačívaly brýle, když zrovna neměla chuť a náladu na kontaktní čočky. Rotující mince zatím utichla.
-2-
Karen při svém pátrání počítala s problémy. To by konec konců nebylo nic nového
pod sluncem. Od chvíle, kdy se přistěhovala do New Yorku z Wichita Falls v Texasu a přijala práci v redakci bulvárního týdeníku East Coast Magazine ( na jaře tomu budou čtyři roky) viděla a zažila Karen Tateová ledacos. Zvykla si na aroganci mocných, kteří si za své špinavé krvavé peníze kupovali okolní svět, jakoby to byl jablečný koláč, který se dá rozkrájet, vychutnat, rozžvýkat a posléze vykálet. Tihle senátoři se slabostí pro čtrnáctileté holčičky, hvězdy šoubyznysu s nosem napudrovaným poctivým půlgramem Koksu, homosexuální párečky z mola módních přehlídek – nikdo z nich neměl nouzi o obrázky mrtvých presidentů, kterých je zapotřebí při exorcismu vlastních kostlivců v komoře.
Pomalu si zvykla na pohled do rozšířených zornic narkomanů, na gesta a slang sotva
dospělých delikventů, na ječící sirény policejních aut, na New York zpívající, milující,
šedivý i barevný, na dopravní zácpu, na předměty padající z výšky desítek pater, na
všepohlcující karcinom města, na New York umírající.
Dík žurnalistice přicházela v přímý styk s nefalšovanou tváří reality velkoměsta, která jí čím dál tím víc připomínala vrásčitý obličej vysloužilé stárnoucí prostitutky, které už
nepomůže žádná, ani ta sebetlustší vrstva líčidel. Ta stará, zapáchající stržená děvka jí
denně konfrontovala s krvavou linií metastáz newyorské rakoviny, rozšiřující se dekádu za dekádou, podobně jako mužská neplodnost, ozónová díra, HIV pozitivní děcka, nebo počet sebevražd o vánočních svátcích.
Kolikrát za svojí kariéru přehrála Karen na disk redakčního počítače nějaký z těch
dojemných příběhů (milovaných čtenáři se smyslem pro neštěstí svých bližních, kteří pod palcovými titulky obsahujícími slova o násilí a prolité krvi nacházeli chlácholivé uspokojení, jež je dokázalo dostatečně oklamat přeludem pseudolži, že tenhle jejich život – prázdný a šedivý – přeci jenom není tak špatný) o tichém zoufalství samoty a beznaděje, jejichž hrdinové – superstar na poli bolestného šou lidských tragédií – vyzkoušeli svou úplně poslední felaci v životě, když se slzami v očích dýchali do otvorů svých devítek, dvaadvacítek, či pětačtyřicítek, nebo prostě jen podkopli štokrle pod svýma nohama, aby se vzápětí pomočení a pokálení s hlavou v oprátce vznášeli jak pandemonické víly pod lustrem, s patetickým vzkazem přišpendleným ke klopě saka, na němž obyčejně stálo jen to stručné: Už nemůžu dál. Promiňte, sbohem.“ ?
Nemělo cenu to počítat. Možná jí to pomohlo pochopit, že tam za těmi okny Christopherova útulného hnízdečka na Manhattanu (kde už dva a půl roku měla nastěhované svoje věci, a kde potichoučku zabíjela čas úvahami o tom, zda-li je odevzdaný jezevčík Christopher Lester ta pravá partie) hraje orchestr Inferna bestiální symfonii o nekonečnu vět, ve které na místo píšťal, žestí a hobojů, zní sténání bolesti lacrimoso a pěkně infurianto salvy výstřelů.
Byla to tragická opera.
Každý z těch človíčků hemžících se jak hmyz na ulicích, v metru, nebo v Central Parku, byl ve skutečnosti pouhým – bože tak zranitelným – hudebním nástrojem v rukách stvořitele. Stačí přeci tak málo: podladit jeho nervy – víc!, víc!, VÍC!!!, až k prasknutí – a pak se chladným ocelovým ostřím projet po jeho žilách, jako po strunách violy.
Když tak po nocích stávala nahá – zpocená sexem a myšlenkou – u velkého okna, skrze které probleskovala světla z ulice, tančící po Christopherově spícím těle třpytem vlhkých krůpějek, filosofovala (obyčejně se sklenkou Bourbonu v ruce) potichu o smyslu života – o jeho skutečné ceně. Její zrak, prostupující reflexí vlastní nahoty, vždycky hledal nějaký záchytný bod v tom mravenčím hemžení tam venku. Snad znamení andělů…nebo…nebo…
Nevěděla. Nedokázala to sjednotit a popsat. Dokázala najít pouze žal a zármutek, podtržený onou velkolepostí rmutného výhledu, doprovázený jemnou, sotva slyšitelnou zvonkohrou kostek ledu uvnitř sklenky.
Letos v únoru napsala Karen do rubriky Zaostřeno na New York hořký článek o newyorských oknech, koncipovaný původně jako fejeton. Článek měl úspěch. Po rozhovorech s mnoha psychology a psychiatry, s přímou účastí na terapeutických sezeních s neurotiky, odhalila šokující statistické procento případů, kdy nás k sebevraždě dohnal právě onen zoufale neměnný výhled z okna, který klidným soustředěným hlasem hypnoterapeuta šeptal Karen do ucha své ideje, když za nocí stála před chladným sklem velkého okna.
-3-
Karen Tateová působila na první pohled průbojně, možná až přehnaně energicky . Středně vysoká devětadvacítka s očima barvy mléčné čokolády a blond přelivem na vlnitých vlasech, které si ráda upravovala do různých účesů – v práci je nechávala rozpuštěné, ale na večírcích s Christopherem (asistentem obchodního ředitele firmy Hudson/Turner Industry) ráda zvýrazňovala svůj krk a šíji tím, že si je splétala do vkusných drdolů. Za jejím tělem se otáčelo mnoho mužů, kteří něco znamenali, což jí samozřejmě lichotilo. Vlastně se neotáčeli pouze muži se slepeckou holí, pokud ovšem chřípí jejich nosu nenasálo vzrušující vůni její ženskosti. O jejím piercingovém kroužku, který si nechala vsadit do pupíku věděl kde kdo, ale o dvoucentimetrovém vytetovaném motýlku, který hrál barvami hned vedle úzkého proužku tmavých chloupků nad jejím ženstvím věděli pouze muž z tetovacího salónu, Christopher a přítelkyně Sebastiana, kterou Karen navštěvovala, když jí sex s Christopherem připadal hrubý a hrátky sama se sebou nudné. K tomu všemu byla ještě majitelkou novinářského šestého smyslu, nebo jak říkali ostatní – nosu, který dokáže vycítit kdejakou špínu ještě dřív, než začne špinit. Jenomže pod společnou skořápkou toho všeho, někde hluboko uvnitř – snad v duši – zůstávala Karen Tateová pořád tou malou vyděšenou dívenkou z Wichita Falls v Texasu, obklíčenou světem zla, násilí a prolité krve, který v rytmu zvrhlosti a nelidskosti pulsoval právě tady v New Yorku výrazněji, než kdekoli jinde, jakoby to bylo neoficiální hlavní město Pekla – metropole démonů.
Ano, slečna „prvotřídní čmuchal“ Tateová (někdy v budoucnu možná paní Lesterová, a když se ozvou mateřské instinkty, tak i matka malého Michaela, či malé Caroll, nebo ještě lépe obou) věděla, že jí při jejím pátrání mohou potkat potíže, ale nikdy s nimi dopředu nepočítala. Nenosila žádnou zbraň, dokonce ani slzný sprej. Hrála s otevřenými kartami. Jen ona, chráněná brněním sebejistoty, profesionálním postojem a medailonem bohorodičky na zlatém řetízku, který nesundávala z krku ani při sprchování, ani při milování s Christopherem nebo Sebastianou. Cítila se až naivně bezpečně. Ne, že by jí okolní svět neinspiroval ke strachu, kdepak! Její pocit neohroženosti, za kterým si tvrdohlavě stála jak před Christopherem, tak před svými kolegy z East Coast Magazine vyvěral odněkud z podvědomí, kde cítila, že právě ona – Karen Samantha Tateová, bude žít životem dítka štěstěny: žádné nehody, lehký porod, zdravé děti, postup v zaměstnání, možná i serióznější noviny, podzim života završený tichou bezbolestnou smrtí v obklopení dětí a vnoučat. Tohle náboženství optimismu, jak tomu říkal její psychoanalytik Roger, přijala za velmi tragických okolností v šesti letech o vánočních svátcích.
Pamatovala si to přesně. Bože jak jen by kdy mohla zapomenout?!
Byly to vánoce jak má být. Po kolena sněhu, který nepřestával padat.
Karen a její dvě starší sestry Brenda a Tina si právě ten sníh odjely užít k tetě Beth do Seattlu. Jak jen si ty čtyři užívaly!
Kareniny rodiče zůstali v Texasu, protože Michael Tate měl u firmy ještě nějakou neodkladnou práci. Jeho žena ho podpořila svou přítomností. Oba měli přiletět do Seattlu den před Štědrým dnem, ale Michael volal své sestře, že se ještě nejspíše o den opozdí.
A právě na Štědrý den se to stalo.
Teta Beth spolu s Tinou dokončovaly vánoční výzdobu venku na zahradě a Karen malovala v kuchyni obrázek sobího spřežení s usměvavým Santa Clausem, který ze svých sání na nebi plném hvězd rozhazuje dárky nad zasněženými střechami domů. Brenda v horním patře chystala nějaké přísně tajné překvapení.
Byly dvě hodiny odpoledne. Karen nikdy nezapomene na ten děsivý pocit, který ji tehdy sevřel. Všechno kolem ní běželo jako zpomalený film. Snad i sněhové vločky za oknem padaly nyní celou věčnost.
Teta Beth, Tina, obě se staly součástí vnitřku skleněného těžítka, kterým zatřepala neznámá vyšší moc.
Ostře ořezaný hrot červené pastelky se zlomil pod tlakem Kareniny síly, odštěpek tuhy se odrazil od lesklého povrchu ořechového stolu a dopadl na koberec. Karen seděla v epicentru hluků. Byly to blátivé zvuky: údery kyvadla hodin, pracující nábytek, snad i ta tuha padající na zem, vířící vzduch a desítky – bože, celé sbory – hlasů, křičících v zoufalství o pomoc . Mezi nimi poznala Karen svou matku, tak jako před chvílí nad tím schodištěm.
Teta Beth upustila křehkou ozdobu, která dopadla k Tininým nohám, ale nerozbila se, příliš lehká na to, aby se zabořila do sněhu. Obě (teta i sestra) se skrze okenní tabulky dívaly do plačících očí malé Karen. Z úst jim pomalu vycházela pára.
Po té život nabral své obvyklé tempo.
Kareniny rodiče byly na palubě letadla, které se zřítilo poblíž letiště ve Spokane, kde let číslo 4O7 společnosti United Air Lines z Weatherfordu žádal na Štědrý den roku l976 o nouzové přistání, když se tehdy nad státem Washington, severem Idaho a západem Montany přehnala prudká sněhová bouře.
Karen to věděla dřív, než se to ona, její sestry i dvojče jejího otce mohly dozvědět ze zpráv. Porodní asistent přestřihl pupeční šňůru mezi ní a matkou, ale nyní to byla smrt, která je rozdělila a byla to znovu ta smrt, kdo napříč veškeré logice zažehla v Kareniném srdci onu víru ve vlastní neohroženost. Smrt jí vzala to nejcennější co měla – otce a matku.
Musela být nažraná, ne? Proč by se chtěla přejídat i její duší?
Jenže teď stála uvnitř toho špinavého domu v Queensu a smrt číhala tak blízko.
-4-
V její hlavě ( někde hluboko v mozku, snad v pravé hemisféře) se zabydlel jakýsi nepříjemný pocit, který se pomalu rozléval po celém jejím těle, toužíc prozkoumat každičký její nerv, všechna skrytá a utajená místa vnitřního světa Karen Tateové.
Byla to nákaza. Ano nákaza a ona si jí přinesla z pokoje číslo lO2 – to bezpochyby.
Přední část těla měla jako v ohni, ale po zádech jí běhal mráz. Vypadalo to – ten pocit, ten vjem – jakoby jí od klína až po čelo oblizoval nějaký tlustý a slizký jazyk, zatím co po obratlích páteře jí přejížděl ledový ostrý dráp, jako prst školáka po barevných kuličkách počítadla. Nepamatovala si, že by kdy prožila stejný pocit. Ani tenkrát o vánocích v Seattlu, kdy zaslechla hlas svojí matky, jejíž jsoucno opouštělo trojrozměrné vězení, aby poznalo rozkoše nekonečna. Tohle se ani zdaleka nevyrovnalo tomu, co cítila tenkrát, ještě na střední škole, když si po vyhraném zápase školního fotbalového družstva společně s ostatními roztleskávačkami poprvé šlukla marihuany, ani tomu, když na večírku po promoci v chlapeckém klubu Delta Omega Delta přijala od Roye Fieldinga piják namočený v LSD – pěkně pod jazyk, jako Tělo Páně od otce Millera v neděli v kostele. Ne, tohle bylo
jiné. Spíše děsivé, než-li příjemné.
Uvnitř lebky jí pracoval těžký parní stroj. Kůži měla posetou odporným hmyzem. Všichni ti tlustí brouci a slizké housenky zalézali do jejích tělesných otvorů, aby zas jinými padali ven, rozmnožení, naklonovaní tou nákazou. Na malou chvíli, která odpovídala sotva jediné vteřině zahlédla kolem svých paží záblesk své vlastní aureoly. Byla černá, černá a hustá, jako smrdutá rašelina ze dna močálu, plná hemžících se larev s průhledným medúzovitým tělem podmořských hlavonožců.
A pak to spatřila.
Dveře číslo lO2 se s jemným praskáním nafoukly jako břicho utopence a pak znovu splaskly, jakoby místnost za nimi začala pomalu, ale jistě dýchat.
Ven a dovnitř… ven a dovnitř… ven –
V jeden jediný okamžik se prostor kolem zárubní a nad prahem dveří (těch oživlých
dveří , které se nyní změnily v něco, co připomínalo žilnatou blánu v poryvu větru ) rozzářil nazelenalou fosforeskující luminiscencí a zatuchlý vzduch chodby ještě více zkazil nesnesitelný zápach.
Ke světlu vlevo na konci chodby se rychle začaly přidávat ostatní světelné zdroje – další nástěnné lampy i zářivky visící ze stropu. Jejich kapacita se zdála neuvěřitelná. To, co bylo před malou chvílí jen neužitečným chytačem prachu, zářilo nyní jako svatozáře nad hlavami světců.
Karen cítila, jak se celý dům od základů chvěje jako při zemětřesení.
(Tohle je sakra New York, ne Kalifornie!)
Ostrá záře jí oslepila oči. Jejím mozkem rázem projelo snad stotisíc skalpelů; její zornice se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček.
Karen s hlasitým výdechem klesla na kolena.
V ten moment praskly kryty poloviny nástěnných světel… pak zářivky… a pak druhá polovina. Skla oken na obou koncích chodby pukla a vysypala se pod náporem neznámé neviditelné síly.
Elektrické jiskry spadaly do střepů jako ohňostroj… teď znovu, jinde… a do třetice na jiném místě… pak ještě jednou.
Zvuky z rádia i televize ustaly. Hádka mexického páru za Karen se změnila v ustrašené štěbetání: „Silencio… silencio! Šššš! …La migra!“
Na několika dveřích zacvakaly zámky… někde v patře se rozbrečelo nemluvně.
Dalo jí to zabrat, ale s vynaložením zbytku energie se novinářka postavila na své vratké nohy. Vrávorala na nich jako klaun na chůdách. Setřela si trochu krve z uší, pak z nosu a chvíli jí nevěřícně roztírala mezi prsty.
-5-
Po stěně v pokoji číslo lO2 přejela série nepatrných vlnek, jako po hladině jezera, s níž si pohrává lehounký letní vánek.
S požehnáním Edomských králů v Kliffotech, opustila nahá jsoucna temný stín rotujícíhokuželu Herebu, řítící se Limbem až k Bráně. Zavolají její jméno a ona se vrátí… přijde sem – překrásná sladká dívenka, plná vzrušujících tužeb. Plná zkušeností, černých jako prostor za finálním kruhem Pandemonia.
-6-
Karen se otočila a pomalu zamířila k pokoji lO2.
Lákal jí, volal a sváděl, jako skutečný milenec s dlaněmi vonícími po čajových růžích, které jí položil na oči.
(Ne abys podváděla princezno! Až řeknu tři, rozumíš?)
Karen Tateová byla nakažená.
kuželu Herebu, řítící se Limbem až k Bráně. Zavolají její jméno a ona se vrátí… přijde sem – překrásná sladká dívenka, plná vzrušujících tužeb. Plná zkušeností, černých jako prostor za finálním kruhem Pandemonia.
-6-
Karen se otočila a pomalu zamířila k pokoji lO2.
Lákal jí, volal a sváděl, jako skutečný milenec s dlaněmi vonícími po čajových růžích, které jí položil na oči.
(Ne abys podváděla princezno! Až řeknu tři, rozumíš?)
Karen Tateová byla nakažená.
Díky moc.
(R.L., 5. 8. 2007 17:10)