Příběh z fronty
PŘÍBĚH Z FRONTY
Světová válka otřásá světem.
V krvi se topí nové století.
Rozdali pušky a granáty dětem,
ať učí se laskat smrt v mrazivém obětí.
Ve vlaku na frontu jsem ty dva poznal;
Ludwig zpíval, Ernst na harmoniku hrál.
Nabídl jsem místa, k sobě je pozval,
vždyť co víc, než píseň, bych si teď přál…
Však taktovku vzal sám ďábel v svou pěst,
řka s úsměškem na rtech: OMNIS VITA SUPPLICIUM EST!
Krvavý sníh nám nadělil listopad;
druhý rok vojny se věčností zdál.
Když ozval se kulomet, Ernst do louže tváří pad,
zrovna když Ave Maria si hrál.
To taktovku vzal sám ďábel v svou pěst,
řka s úsměškem na rtech: OMNIS VITA SUPPLICIUM EST!
Ernst nezemřel hned, jak by si přál.
Cosi příteli zašeptal, když jej na záda obrátil…
Podal mu foukačku, co nám na ní všem hrál,
pak Ludwig Ernstovi jeho útrapy zkrátil.
Jak příšerných změn Ludwig Hoffmann dostál!
Z mladíka šeredný stařec se stal.
Raději smrt, než zranění!, by nad tebou postál
a rmutný requiem před výstřelem hrál.
To taktovku vzal sám ďábel v svou pěst,
řka s úsměškem na rtech: OMNIS VITA SUPPLICIUM EST!
Krvavý sníh nám nadělil listopad.
Třetí rok vojny se věčností zdál.
Když ozval se výbuch, Ludwig do louže tváří pad,
zrovna, když za mrtvé nade mnou hrál.
Já cítím pach krve, vida úplněk stříbrný.
A v kalužích kalných se zračí tvář zlá.
Můj prst na spoušti osud tvůj naplní.
Teď jsem to JÁ !, kdo marš pohřební hrá.
Taktovku vzal jsem já sám ve svou pěst,
řka s posměškem na rtech: OMNIS VITA SUPPLICIUM EST!
