Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rob Lord - Stíny Apokalypsy

20. 10. 2008

 

 

 

ROB LORD

 

 

 

 

STÍNY APOKALYPSY

 

 

 

 

     Seděl jsem na koženkové lavici v čekárně doktora Paula, přehraboval se v letácích a časopisech o nemocech, lécích a zdravém životním stylu, občas jsem od jednoho z nich pozvedl zrak k ploché obrazovce televizoru, vysílajícímu cyklické pásmo pro pacienty praktických lékařů, když mne zaujal rozhovor dvou mužů. Seděli tak jako já na tmavohnědé lavici s několika sedadly vpravo ode mně. Vysoký padesátník v brýlích třímal v ruce časopis přeložený v půli a vystavoval jej před očima asi o dekádu mladšího muže v tmavém obleku.

     „Tak se jim to nakonec povedlo,“ říkal svému sousedovi. „Já to věděl. Je to až neuvěřitelné, pane, co všechno dnešní věda dokáže.“

     Mladší muž významně pokyvoval hlavou. „Čeho všeho se ještě dožijeme, že?“ usmál se, zjevně vzrušený svou představou. Pak pokračoval k muži s brýlemi: „Už jste slyšel o catomech?“ Ani nečekal na odpověď a pohotově dodal: „Jsou to mikroroboti, kteří mění tvar věcí - materiálů, abych se lépe vyjádřil. Představte si, že se váš stolní počítač změní v menší mobil, kdykoliv opustíte kancelář nebo byt. Doma se vám pak sestaví domácí kino.“

     „A víte pane Lexo, že mne to ani nepřekvapuje?“ pravil pán s novinami. „Kdepak dnešní věda,“ mávl rukou. „To nejsou děrné štítky jako za nás.“ Oba muži se rozesmáli.  

     „Další,“ ozval se krákoravý hlas sestry, která stála ve dveřích ordinace. Když jsem těmi samými dveřmi vycházel ven, abych si za nimi sundal z věšáku svůj kabát, pozdravil pacienty v čekárně a seběhl schody secesní vily, jejíž chodby páchly dezinfekcí, držel jsem v ruce průkaz neschopnosti. I tak tenoučký list papíru, lehký skoro jako pavučina, jsem nesl s citelnými obtížemi. „To ta vaše záda,“ vysvětlil mi doktor Paul od stolu ve své ordinaci. „Vaše ruce vás bolí od páteře.“ Bolesti zad mne braly i několikrát do roka. Je to prokletí věčně sedících úředníků, shodli jsme se s doktorem Paulem. Před týdnem mne však přepadly výstřely bolesti v kloubech prstů na obou rukách. „Ráno mám předloktí jako v mraveništi a přes den mne bolí jako kdybych vykládal vagony s uhlím,“ popisoval jsem odborníkovi svoje obtíže s pažemi a klouby. O svých snech jsem mu neřekl ani slovo. Jistě to jsou jen reakce mého podvědomí na ta má nešťastná záda a bolavé ruce.  Neschopenka kvůli potížím s páteří – prosím. Ale papíry na hlavu?! Tak to tedy ne! To nikdy!

     Venku se čerti ženili. „Strašné, tohle počasí,“ stěžovali si lidé na chodnících a tramvajových ostrůvcích. Dusivé černé mraky valící se po obloze nad městem se místy protrhaly, aby odhalily truchlivě šedivé nebe. Vyhnal jsem z hlavy takovou hloupost: obloha vypadá jako kalný oceán, do kterého vypouštějí černý inkoust obrovské chobotnice. Lidé si nad sebou rozevřeli deštníky nebo si  kryli hlavy provizorními stříškami z aktovek a novin, do kterých jim vydatný déšť s kousky ledových střípků bubnoval neměnný monotónní rytmus. Cílevědomě se hemžili po ulicích, ale občas se v davu našli dva tři lidé – muži i ženy -, prostovlasí a nechránění před vodními provazy, kteří z ničehož nic začali poskakovat, tančit a smát se šíleným smíchem, nebo se nedbaje bolestí vrhli na kolena do kaluží, aby si v nich trhali svůj promočený oděv na cáry. Bezdomovci, žebráci a otrapové.

     Jak jsem tak postával pod stříškou zastávky na tramvajovém ostrůvku,  zaujal mne vzrušující výjev v dálce. Z boku nad úpatím jednoho z oblých zalesněných vrchů, které kolem dokola svírají město, vyrůstala zubatá skála s ruinami starého gotického kláštera – memento dávných časů. Černé mraky ( dehtový inkoust chobotnice ) škrtily oválným otvorem kužel slunečního světla, jehož paprsky se opírali do skály a zříceniny na kopci. Nikdy před tím jsem v přírodě nespatřil tak zvláštní záři. Docela určitě ji měla na svědomí asfaltová čerň mraků. Svítila nezdravě a mdle jako ze zářivkové trubice, jako z průmyslové sodíkové lampy.  

    

     Jakmile jsem vystoupil ze suché tramvaje znovu do deště, poděkoval jsem v duchu Bohu, že je tahle jízda zamnou. Lidé se v tramvaji hádali o místa, napadali se a osočovali sprostými vulgarismy, vztekle do sebe strkali. Na jedné z křižovatek, kterou jsme projížděli, vyskočil řidič nasupeně ven z vozu, aby vlastníma rukama shodil ze schodů mladé milence, kteří se něžně mazlili u dveří, jenž se díky živé mase uvnitř tramvaje zavíraly vždy opakovaně a se značnou námahou. Úzkou škvírou mezi těly jsem krátce zahlédl plačící dívku, jak klečí v louži na kamenných kostkách. Nakláněla se dopředu a dozadu nad tělem svého chlapce. Krev z rány na jeho temeni barvila louži do ruda. Tou samou škvírou jsem na ještě kratší okamžik spatřil v dálce na chodníku škubající se postavu s šíleně rozesmátou tváří, jak na sobě roztrhla oblečení.

    

     Cestou domů jsem si v trafice koupil noviny, abych si doma zkrátil dlouhou chvíli. Jakmile jsem se usušil, uvařil jsem si silnou černou kávu a sedl si s šálkem ke stolu nad rozevřený deník. Ruce mne bolely už o hodně méně. Zběžně jsem přelétl články o vzrůstajících vlnách násilí a nezvyklých změnách počasí, až mne zaujal jeden titulek:

    

     Již týden probíhá sledování „porodu“ vesmíru

    

     Usrkávaje kávu z keramického hrnku jsem se začetl:

 

      Přesně před týdnem, tedy 30.4. v 9 hodin ráno, byl uveden do chodu největší urychlovač částic  LHC  v laboratořích pro výzkum částic CERN nedaleko švýcarské Ženevy. Jedná se o projekt, který lze bez nadsázky označit za jeden z největších vědeckých projektů v dějinách lidstva.  Urychlovač by měl fyzikům pomoci nahlédnout do dříve neprozkoumaných oblastí částicové fyziky stejně jako do nejrannějších stádií zrodu vesmíru. Kromě nadšených ovací musí však výzkumníci čelit tlaku té méně informované části veřejnosti, která má obavy z vytvoření "černé díry, která by nás mohla pohltit" nebo invaze jiného vesmíru skrze "červí díru v časoprostoru". Vědci by možná měli poradit laické veřejnosti, aby nebrala Star Trek tak vážně. O celém projektu Vás budeme podrobně informovat.

 

     Zajímavé, pomyslel jsem si.

     Je to až neuvěřitelné, pane, co všechno dnešní věda dokáže.

     Obrátil jsem stránku novin, velikou jako plachta. Svět zvířat, stálo nahoře v prostředku následujícího listu. Přelétl jsem očima fotografii pláže, na které ležela těla mrtvých velryb. Pod ní stálo: MIAMI, Florida – těla mořských „sebevrahů“. Článek k fotografii jsem nečetl, neboť si mojí pozornost získal bizarní tvor na fotografii další. Svým netopýřím tělem a ostrým zobákem mi připomínal pravěkého pterodaktyla. Za rozepjatá blanitá křídla jej na snímku drželi dva muži v zelených uniformách. Komentář k obrázku zněl: Němečtí hajní Udo Steiner (vlevo) a Rolf Bischoff (vpravo), který záhadného draka zastřelil.  Užuž jsem se chystal přelouskat sloupec s názvem Tajemný drak z pohoří Hartz - Kryptozoologové v koncích, když mne doslova vyděsily řinčivé zvuky vyzvánějícího telefonu a domovního zvonku, až jsem sebou za stolem s rozloženými novinami cukl. Lampa, kterou jsem si rozsvítil kvůli nedostatku světla zamrkala. Následně se rozsvítila všechna ostatní světla v bytě, radiobudík spustil jeden ze současných hitů a venku na ulici se rozhoukaly vysoké tóny autoalarmů.

     Co má tohle znamenat? Zeptal jsem se v duchu sám sebe. Nejspíš jsem byl tak zabraný do čtení, že jsem si ani nevšiml, že se venku k dešti přidala ještě bouřka, pokračoval jsem v úvahách. Hrom spustil poplašná zařízení a elektrický výboj možná nějakým způsobem popletl elektronické přístroje.  Zvedl jsem se z židle a pozorně naslouchal. Utichající alarmy nedoprovázelo basité dunění hromu. Ani se nezablesklo. Zvedl jsem sluchátko umlklého telefonu: přerušovaný tón. Přitiskl jsem oko k domovnímu kukátku: nikdo.

     Když jsem mířil do obývacího pokoje, kroutil jsem nechápavě hlavou. V tom jsem periferním viděním jen na letmý okamžik zahlédl cosi zvláštního – temného a nehmotného jako stín: oživlý flek, pohybující se tmavou šmouhu. Mihla se na chodbě přede mnou, přitiskla se k boku mahagonové skříně a splynula s přítmím, s černou škvírou mezi skříní a stěnou. Zrakový klam, pomyslel jsem si. Optický blud, způsobený náhle rozsvícenými světly a zíráním do kukátka ve dveřích. Nervové impulsy zacukaly v mých předloktích. Zatřásly mými pažemi, stařecky rozechvěly mé ruce. Ani na malý okamžik jsem si nepřipustil to, že se děje něco nepřirozeného, něco, co nesouvisí s řádem našeho světa. Celý týden se den ode dne náš známý rozměr zakřivoval do rouhavé oplzlosti, jenže valnou většinu lidí – dav - dávno přeprogramoval nudný, šedivý a neměnný stereotyp v poslušné roboty společnosti. Stádo se zcela nenápadně měnilo ve smečku, aniž by pokorný občan zvedl své oči od úředních listin, výrobních pásů a televizorů. Stejně jako zhoubná rakovina požírá zdravé buňky těla, tak se naší dimenzí šířila epidemie z Bohem zatracených propastí neznámého kosmu. Barbarské tance a divošské trhání oděvů pouličních tuláků,  zvířecí cizinci, nebeské chobotnice, vypouštějící po obloze svůj otrávený černý inkoust, krev, doruda barvící kalnou louži...

     Svět se změnil.        

     Unavenýma očima jsem sledoval zneklidňující řetězec televizních zpráv. Naslouchal jsem informacím o vzrůstajícím násilí, nevídaných výkyvech počasí (zatímco v africkém Kongu mrzne a padá sníh, arktické ledy tají vlnou tropických veder, hlásila moderátorka zpravodajství), o zvýšeném neklidu v ústavech pro duševně choré, zemětřeseních a tornádech, o Stínech – o stínových postavách, které mnozí lidé zahlédnou jen letmo, aby pak splynuly s nehmotnými odrazy předmětů a věcí, strojů a stromů, aby mizely v černých otvorech kanálů, ve tmě pod postelí, ve škvírách za skříněmi, v jejich pootevřených dveřích. Bolavým ukazovákem jsem na dálkovém ovladači stiskl rudý knoflík. Přístroj se vypnul. Obrazovka zčernala jako magnetovec, zvuk ztichl po slově Armageddon.

    

     Převlékl jsem se do pyžama a zalehl pod pokrývku. Za oknem ložnice běsnila se vší zuřivostí nepopsatelná bouře. Prudké krupobití bičovalo střechu, parapety, ba i okenní skla domu, za nimiž se vichrem ohýbaly a  kývaly stromy v šeredné pantomimě. Pařáty rozeklaných větví vrhaly do místnosti strašidelné stíny, křepčící po stěnách kolem mojí postele. Silný liják doprovázela ruku v ruce pořádná bouřka. Okno ložnice blikalo jako stroboskop. Nebesa pukala oslepujícími mžiky zářných trhlin, doprovázených dunivými tympány hromů.

     Zacpal jsem si uši dlaněmi. Pevně jsem zavřel oči – tak pevně, že jsem se na malou chvíli vyděsil, že mi víčka srostou k sobě. Pak mne pohltil jícen temné jámy a já padal bezmeznými propastmi, půlnočními jeskyněmi, bezednými roklemi a nesmírnými tunely soumračného světa.  

     Neklid... Pohyb... Pot.

     Snil jsem o věcech, které by neměly být, o tvorech, jejichž existence je rouháním, o světech, které Bůh zavrhl, když mne jen zpola vzbudil závratný tlak, který se rozlil po mém těle  znehybňující paralýzou. Kdo jsi? Snažil jsem se zašeptat zmrzlými rty. „Kdo jsi? Kdo proboha jsi?“ tázal jsem se humanoidního stínu, jenž se tuto noc opět vrátil k mému lůžku, aby mne děsil a týral, aby mne strašil na hranici snění a bdění. Uvědomil jsem si, že pociťuji svůj mozek rozdělený na obě hemisféry. Uvnitř pravé zněl můj vlastní zoufalý křik: Nééééé! V nitru levé se ozývala barbarská hudba – divošské rytmy bubnů a kakofonické pištění fléten. Hrůzný návštěvník se skláněl nad mým lůžkem. Uchopil svýma éterickýma rukama z černé mlhy mé paže, jako kdyby mne vyzval k tanci. Zněl ze svého nehmotného nitra bzučivým elektrizujícím zvukem a skrze mé ruce mi do obou hemisfér opačně (do levé pravačkou, do pravé rukou levou) vysílal  záchvěvy vibrací.

   

      Náhle se v mém neuspořádaném vědomí rozhostil požehnaný klid. Když jsem vstával z postele, stín už v ložnici nebyl. Ze samé radosti jsem se rozesmál šíleným smíchem, který naplnil můj dům. Skákal jsem potěšením a samým štěstím si trhal pyžamo na cáry. Smál jsem se ještě tehdy, když jsem rozrazil domovní dveře, aby ten groteskní škleb na mé tváři osvítil blesk a smál jsem se i tehdy, když jsem polonahý běžel zahradou, prodíral se trnitými keři cestou necestou, bosými chodidly šplíchal v nacucaném trávníku, bořil se do vlhké hlíny a klestil si cestu skrze drsné tůje živého plotu, za nímž jsem z dřevěného špalku vypáčil těžkou sekyru a mám dojem, že jsem se stále smál tím šíleným smíchem, když jsem zamířil k sousedovým dveřím.

     Výkřiky hrůzy... Tupé rány... Zapomnění...

 

     Probral jsem se v kaluži krve, kde mne přistihlo jitro. Když jsem přicházel k sobě, cítil jsem na těle její vlhkost, nasával jsem její zápach. Vnímal jsem bezděčný, samovolný a lhostejný pohyb ve vlastních končetinách. Mé ruce se sami od sebe pohybovaly. Pomalu jsem zvedl svou těžkou hlavu. Vážila snad tisíc tun. Klečel jsem na čtyřech jako zvíře, opřený o bolavá předloktí. Otevřel jsem oči, zaostřil a málem znovu ztratil vědomí. Můj bože! Tam v ložnici! Něco černého a nehmotného se mihlo místností, aby to zmizelo v temné škvíře mezi křídly skříně. Jedno z nich se s vrzáním pootevřelo. Zabudované zrcadlo na mne vrhlo odraz manželské postele. Skrze slzy jsem spatřil své noční dílo. Rudý rozmazaný obraz. Krvavá práce. „Ne!“ vykřikl jsem. „Nechci! Nenuť mě se dívat!“ Odvrátil jsem zrak od odrazu v zrcadle, ale našel jsem jen mnohem větší hrůzu. Úzkou štěrbinou mezi dveřmi dětského pokoje a podlahou se po světlých parketách, až ke mně, táhla křivolaká krvavá stopa. Sledoval jsem jí očima až k tělíčku po mém boku. Žlutou noční košilku hyzdily rudé skvrny. Ústa ve tváři poseté krvavými krůpějemi tiše chroptěla.   

     Mé ruce ponořené v tratolišti vyťukávaly svými prsty čvachtavý rytmus nervozity. Pohyb ustal. Levačka se sevřela v pěst. Její ukazovák se napřímil směrem k pohozené sekyře vedle krvavé stopy z dětského pokoje. Prsty pravé ruky zabubnovaly - jeden po druhém, rychle a za sebou. Pak se jako obrovská tarantule vydala moje pravice k nástroji smrti.

    

     Stojím uprostřed gotické zříceniny a na moji tvář dopadají nezdravé paprsky zastřeného slunce. Jenom já se těším tomuto privilegiu, neboť celý svět pohltila temnota.

     Svět se změnil.

    Stojím na kopci a hledím dolů na město. Svítí v šeru zataženého dne plameny požárů. Dnes přestalo pršet. Mnoho budov olizují ohnivé jazyky a každou chvíli se ozve další a další výbuch. Křik, pekelný jekot doléhá až ke mně. Na okamžik jsem spatřil stín, který se schoval za ruinu sloupu pod drolícím se gotickým obloukem, aby splynul s jeho černým odrazem. Skrze díru v mracích jsem zahlédl obrovské svíjející se chapadlo. Mraky zhoustly. Moje ruce jsou mnohem klidnější. Jsou opilé krví, která se sráží na mé kůži a tahá mne za chloupky na předloktích. Prsty se pohybují líně a pomalu, ale já myslím, že prostě spí. Cestou jsem potkal hodně lidí. Ostří mojí sekery je skoro tupé. Je na něm přilepený hustý chomáč vlasů. Klestil jsem si cestu sem - sem za světlem. V hlavě spásný plán: useknu si tím tupým ostřím obě ruce, ale bože, ta ironie! Kdo mne zbaví levé, když sekyra utne pravou? Kdo mi usekne pravici, zbavím-li se levačky? A tak mi nezbývá, než udělat svůj poslední krok do prázdna, krok ze skály, pod níž jsou desítky metrů hloubky, kamenné úpatí a les, oddělující mne od města, kam se právě zřítilo dopravní letadlo. Vykročím tedy vstříc smrti. Ano! To je přesně ono! - šťastnou nohou. Opustím svět, který se změnil. Zbývá mi pouze tahle možnost. Není jiného východiska. Jen tak se zbavím těch paží, těch oživlých paží, v nichž pulsuje cizí vůle.

 

 

 

 

KONEC

      

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

chvála

(Morgien, 24. 10. 2008 22:25)

hezký, až moc

...

(Maja, 22. 10. 2008 8:40)

..na takový článek jsem přesně naladěná.. jsem ráda,že jsem sem zabloudila.. M.