Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sázka

17. 7. 2007

ROB A. LORD

SÁZKA

 

Krátká hříčka o dobrém víně a odvážné sázce

 

 

 

   Asi před měsícem ( možná to bylo déle, možná dříve, než-li slunce noci vykoná svou fascinující proměnu ), přijal jsem s neskrývanou radostí pozvání svého dobrého přítele pana K, který bývá tradičně velmi pozorným a milým hostitelem. Venku, za okny jeho domu ( v jistých kruzích velmi proslaveného ) v jedné starobylé a doposud malebné čtvrti civilizací skoro nedotčeného města na jihu Čech se líně snášely sněhové vločky,

   ( Ó, jak uklidňující pohled skrze mrazivé malby na skelných tabulích! )

   v krbu plápolal oheň a v něm příjemně popraskávala přiložená polena. Helena, manželka mého přítele, připravila vskutku bravurní večeři ( Kuřecí prsíčka v omáčce z lanýžů a hříbků Tartufi i vrganji ), K poručil donést ze svého slavného sklípku dvě lahve nejlepšího vína a jejich čerstvě dospělá, velmi půvabná neteř Roxana, pojmenovaná podle jedné z manželek Alexandra Velikého ( bratr pana K je totiž významným Alexandrovým životopiscem ), pobavila celou naší skvělou společnost cituplnou recitací Lermontových básní v Ruštině.

   Jakmile radniční hodiny na náměstí odbily druhou noční a já se ocitl na chodníku před přítelovým prahem, vstoupivší do tmy prosincové noci, složil jsem svým hostitelům slib, který mne zavazoval návštěvu oplatit. „Příště u mne, drazí přátelé,“ říkal jsem při vřelém objímání a líbání sličných dámských ruček.

   Měsíc se nahoře na nebi pozvolna měnil a já si dlouho lámal hlavu s tím, při jaké vhodné příležitosti pozvat své hostitele pro změnu na návštěvu na mou usedlost v Křivoklátských lesích. Stále mne jaksi nenapadalo nic vpravdě originálního, nic, co by mi nepřipadalo laciné a všední; nechtěl jsem totiž, aby mé pozvání vyznělo jako pouhá povinnost, vyplynuvší z mého prosincového slibu.

   Ale tu se velice brzy naskytla příležitost, které se prostě nedalo odolat. Sázka! Jsem známý tím, že ze zásady nepřistupuji na kdejaká primitivní ujednání, ovšem nyní byla předmětem oné sázky celá bedna nejoblíbenějšího vína mého přítele pana K. Předbíhaje děj svého vyprávění, šibalsky dodávám, mrkaje spiklenecky okem na milého čtenáře, že možná i něco více… Výhru jsem sám navrhl, a sice hned poté, seznal-li jsem, jak neuvěřitelně lacino možno přijít ke skvělé pozvánce, jež naplní můj výše zmíněný slib.

   Se sázkou se to mělo takto:

   Navštívil jsem zasedání jisté tajné Lóže, jejíž jméno a cíle musím pochopitelně zvědavému čtenáři zamlčet. Saepe Summa Ingenia In Occulto Latent. Na banketu po ceremoniální části našeho symposia jsem zaslechl dosti sebepřeceňující chvástání jednoho z „adeptů Moudrosti“, o němž jsem věděl, že je sice velice snaživý, avšak stále jen málo osvícený na to, aby nebyl již po léta odváděn z rituální místnosti po VII. Kroku mezi těmi, kdož stále nedosahují kvalifikovaného stupně zasvěcení. Onen tlučhuba se ve svých znalostech vyrovnal kdejakému perifernímu kramáři nebo hospodskému mudrlantovi, pleta páté přes deváté důležité a stěžejní pojmy našeho učení, míchaje jablka z ovocného sadu Xenofanova mezi shnilé hrušky z opuštěné zarostlé zahrady s povaleným plotem. Jeho vědomosti se vyznačovaly onou povrchností, se kterou se setkáváme u současných diletantů, kteří se shlédli v nekonečně tupém papouškování jakés takés moudrosti s malým „m“, kterou nabízejí současné esoterní školy. Zastihl jsem jej právě se sklenkou Absinthu v ruce, jak samolibě vykládá své nabiflované teorie o původu gladiátorských her v antickém Římě. „Kdekdo přisuzuje původ gladiátorských her Etruskům, ale ze samnitských obrazů je přeci na první pohled patrné, že tato zábava – původně jistě obřad! – je data poněkud staršího,“ poučoval onen mladík svůj hlouček obdivovatelů, kteří přijíždějí na takové bankety bez sebemenšího tušení co jim předchází, a to přesto, že se považují za hermetiky… Jsou konec konců zváni pro naše pobavení.

   „Ó, ano, ano! Máte zcela pravdu, milý pane kolego,“ zapředl jsem takticky hovor a konečně se napil z vinné sklenky. „Původ těchto klání, které dnes nahradily všemožné nudné sporty, o kterých se snad ani bavit nebudeme, nalézám i já spíše v kampánské Capui… tedy nebudeme-li až přespříliš zbytečně slovíčkařit, abychom se tím nakonec nedostali až k potřebám a vybitím Australopithéků.“

   Oběť mého veskrze ďábelského plánu ožila, jakmile seznala zájem Mistra IX° a ihned začala s exhibicí svých antických znalostí; jasně jsem rozeznával myšlenky filosofů a básníků, které se má oběť nestyděla v citacích deklamovat za své. Mladík byl zrovínka uprostřed věty: „Ovšem císař Tacitus o Caligulovi snad z pouhé zášti soudí, že – „ , když jsem jej přerušil a docela dětinsky jej před všemi okolo ( před jeho obdivovateli a obdivovatelkami )  vyzval: „A jestlipak byste vážený kolego dokázal vyjmenovat všechny vládce Říma nazpaměť? Tedy ony velké duchy dějin, jak jste je před chvílí sám nazval. Myslím tím zcela přesnou chronologii jejich vlády… nebo ne, počkejte… vyberte si rod. Vyjmenujete-li bezchybně v chronologickém pořadí rod Scipionů, rod Augustův, rod Juliů, zkrátka dle výběru, pak vám osobně dodám až do vašeho domu bedýnku - teď jsem vznesl požadavek značky i ročníku vína, které tak rád můj drahý přítel pan K.       

   „Pcha!“ rozdurdil se onen mladík, atakovaný mou výzvou. „Vážený pane, máte mne snad za idiota? Ovšemže zde jako báseň přednesu chronologii vlády těchto politických gigantů a třeba dojde i na významné římské rody… klidně pozpátku a s prstem v nose, pane. Já sám mám podle jistých snů v žilách krev Claudia Tacita! Tropíte si ze mě žerty?“

   „To bych si v žádném případě nedovolil. Začněte tedy. Ale pozor! Šlápnete vedle a jste mým poslíčkem s vínem vy sám!

   A tak jsme si plácli a já měl svou pozvánku pro přítele pana K v kapse. Nejsem zrovna z nejchudších, ale považte! Nic mne to nestálo.

   Mladík mlel v salónu na banketu své sentence: „Možná to nevíte, Mistře, ale musíme učinit rozdíly mezi římskými panovníky a císaři, také mezi císaři Východořímské Říše a Západořímské Říše. Takže panovníci: Romulus  753 až 716 před naším letopočtem, Numa Pompilius 716 až 673 před naším letopočtem, Tullus Hostilius 673 až 640 před naším letopočtem…“ a tak dále, a tak dále, všechno bez chyby, dokud náš mladík nevynechal Getu, kterého rychle zprovodil ze světa jeho bratr Carcalla, jenž snil o tom, že je Alexandr Veliký, jako otec sličné slečny Roxany.

   Inu, a tak jsem přichystal ve svém domě velkolepé pohoštění, přijal od nafoukaného mladíka svou zaslouženou výhru a poté, když se moji vzácní a milí hosté sešli, využil jsem vhodné chvilky a požádal bratra svého nejlepšího přítele pana K o ruku sličné slečny Roxany.

   Stalo se to po svatebním obřadu, který v jistém pražském domě sloužil velmistr Lóže. Bratr pana K si mě vzal stranou a zvědavě mne zpytoval. „Jak jste to u všech čertů můj nejdražší synu a zeti vlastně všecičko spískal?“

   „Můj milovaný tcháne,“ začal jsem s vysvětlením. „Prostě jsem improvizoval. Nejsem žádný chodící lexikon. Zaměřil jsem svou vůli na mladíka, zabraného do předříkávání jmen a letopočtů. Jakmile jsem zaslechl jméno Lucia Vera, začal jsem šeptat spolu s naším známým potomkem Claudia Tacita: ‚Commodus… Pertinax… Didius Iulianus…‘ a tak dále. Jméno Geta jsem však nezašeptal.“

   „Vy ďáble!

   „Však jsem také inspiraci našel ve vaší Studii o Alexandrově vlivu na charisma vládců. Také jsem nechtěl před vámi a vaší nádhernou chotí klečet s prosbou o Roxaninu ruku a popíjet nějaký levný patok. A propos, vašeho pana bratra jsem se již tázal. Ale co vy, můj milý tcháne, chutnalo vám víno na zásnubách vaší dcery?“

 

 

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář