Fatherland

  STÁŘÍ 

Vrzání dveří mě probírá z polospánku. Sedím v obývacím pokoji našeho domu. Opírám se o opěradlo měkkého, velkého křesla. U nohou mi leží náš pes Ben a zahřívá mi mé, věčně promrzlé nohy. Užíváme spolu odpoledního klidu. Je to oddaný přítel. Mžourá očima a rozhlíží se, co se děje. Oknem sem svítí podzimní slunce. Z chodby jsou slyšet kroky. Moc mě to neznepokojuje. Nejspíš se žena vrací ze zahrady. A nebo že už by to byl vnuk. Mrknu po hodinách. "Jo, jo to už je hodin." promlouvám sám k sobě. Ale to už je slyšet křik Honzíka. Teď se otevřely dveře a v nich stojí ti dva, kontrast stáří a mládí. Moje žena, starší vrásčitá žena a malý čiperný hoch svírající autíčko v pravé ruce. "Tak si tu hraj a nezlob dědečka." Pozoruji jí, možná až moc dlouho. Má v sobě pořád to kouzlo. Pořád v ní poznávám tu půvabnou slečnu, do které jsem se před lety zamiloval. Všimla si toho, že se na ní usmívám. "Co se děje?"ptá se nejistě. "Ále, zrovna jsem koukal, jak ti to sluší." Dává mi s úsměvem pusu a odchází do kuchyně dělat koláče. Honza se s autem pohybuje po pokoji jak střela. Teď prolézá pod stolem. Doufám, že se tu nenudí. Být tady přece jenom s protivným staříkem není ta nejlepší varianta pro kluka jeho věku. Pomalu se natahuji pro knihu a začínám v ní listovat. "Všichni čtyři jsme se seznámili při stěhování gauče do našeho společného bytu v druhém patře. Byli to kluci z lepších rodin. Jen já byl chudý." Ani nevím jestli to čtu nebo si to vymýšlím. Ten román jsem četl už tolikrát. Ale přesto mi stačí odstavec, aby mě zase upoutal. "Dědo, dědo, slyšíš mě. Nechtěl bys mi něco vyprávět" žadoní Honza a přisedá si ke mě na křeslo. "A co by to mělo být." Obejmu ho a přitisknu na prsa. "O té bouřce, když jste jeli na ten tábor." "Ale to už přece znáš nazpaměť." snažím se ho zviklat. "To teda neznám. A už si nic nepamatuju. Všechno jsem zapomněl." vymýšlí si Honza. "Tak dobře, ale přines mi prosím tě ještě deku. Je mi trochu zima." Chlapec pohotově vyskočil a hned se vrací s dekou a stíhá ho babička s hrnkem čaje. Honza ke mě přiskakuje a přikrývá nás dekou. Já zavřu hlasitě knihu a vykulím na chlapce oči. "Pozor, pozor, příběh začíná. - To mi bylo jako tobě, možná o něco víc. Prázdniny právě začaly a s nimi jsem měl spojen mimo jiného i tábor. To vždy taťka přišel z práce se zprávou, že zamluvil na ten a ten termín dovolenou. Se sestrou jsme si ihned běželi spočítat dny do začátku. Vpředvečer jsme nemohli ani usnout. Ráno bylo krásný. Všichni zmateně pobíhali po bytě a dobalovali poslední kufříky a tašky a já měl v sobě krásný pocit plný očekávání. Pak nastal menší problém s naskládáním zavazadel do kufru auta. Napotřetí to vyšlo a mohli jsme vyrazit. Ještě jsme se chtěli zastavit na nedaleké zahradě. Museli jsme sebrat okurky. Já jsem seděl za taťkou jako vždycky a křečovitě svíral opěradlo jeho sedačky a předstíral, že řídím. Venku trochu poprchávalo. Než jsme dorazili na zahradu, byla to úplná bouře. Velké kapky bubnovaly do střechy auta, co chvíli se blýsklo a hřmělo, až jsem to dunění cítil na hrudníku. To už jsme přijížděli úzkou zablácenou cestičkou k zahradě. Taťka se ještě párkrát nadechl a pak rychle otevřel dveře a zmizel. Já za ním koukal bočním okénkem, ale stékající voda vše přerušovaně rozmazávala. My zůstali uvnitř. Sem tam se blýsklo. Větve stromů vypadaly děsivě. Vítr si s nimi pohrával. Jeden veliký strom nedaleko od nás vypadal opravdu děsivě. Mohl být tak třikrát vyšší než náš dům. Já jen tiše koukal na jeho kymácející se mohutné větve a doufal, že se nějaká nezlomí. To by byl náš konec. V duchu jsem se bál o taťku, o nás. Kde jen může být. Vždyť už je tam celou věčnost. Uvědomil jsem si, že rukama drtím opěradlo sedačky, ale nemohl jsem si pomoci. Blesk a hned hrom. Bouřka byla nad námi. Já to nevydržel a přiskočil k sestře. Musel jsem se k někomu přitisknout. Myslím, že to samé udělala i ona. Mamka nás zepředu uklidňovala, ale nějak jsem jí neslyšel. Bylo to marné. Tu se otevřely dveře a do auta skočil úplně promočený taťka s plnou taškou. „A jeď“slyším jak skoro křičím „nebo na nás ten obrovský strom spadne.“ Taťka se na mě otočil a když viděl můj výraz ve tváři, tak nastartoval a jeli jsme. Jen co jsme vyjeli na silnici, tak jsem se trochu uklidnil. Po půl hodině bouřka zmizela úplně a vysvitlo slunce. Na obloze se objevila duha a nám začínala dovolená. Ale to už ti vyprávět nebudu. Až zase příště.“povídám Honzíkovi. „Né, né, povídej prosím tě dál. Já chci vědět jak to bylo dál, víš dědo. Teď nesmíš skončit.“odpovídá pohotově Honza a vrtí se na mě jako na pohovce. „No, dobrá“ říkám „tak tedy kde jsme to skončili. Jo, už vím. No a to jsme už odbočili na cestu, která vedla na tábořiště. Všem nám svítili radostí oči. Ještě kousek lesem a pak už byly vidět první chatky, parkoviště, jídelna a prošlapaná cesta vedoucí k molu s několika loďkami. Chatek tam bylo asi třicet, možná míň. Zaparkovali jsme. Já se šel podívat na rybník. Sedl jsem si na stráň. Hladina se třpytila odrazem slunce. Svěží, vlhký vítr mi foukal do vlasů. U druhého břehu si hráli kachny na schovávanou mezi listy rákosu. Jen jsem to všechno tak pozoroval a říkal si, že mi nic nechybí. Že jsem šťastnej. Opravdu šťastnej. Taky jsem se přistihl, že se usmívám. Asi to štěstí muselo ven. Asi po půl hodině jsem se šel podívat kde bydlíme. Byla to malá, útulná chatka. Za ní začínalo pole. V dálce byli vidět nějaké chatky. Než jsem se rozkoukal bylo hotové jídlo. Pak jsme šli zjistit, kdo z kamarádů tu je. Večery jsme trávili u ohně nebo jsme chodili do lesa plnit bobříka odvahy. Začalo se stmívat a my, nevím kolik nás mohlo být, možná deset, jsme vyrazili k lesu. Už odpoledne jsme si vyhlédli místo kam půjdeme. Nechali jsme tam nabarvené šišky s tím, že je v noci odtud přineseme jako důkaz. A jak se blížil večer a stmívalo se, docházel nám humor. Ale hra je hra. Stáli jsme tam na kraji lesa a losovali, kdo půjde první. A byl jsem to zrovna já. Sebral jsem zbytek odvahy a zmizel v houští lesa. Hlasy kamarádů postupně mizeli, až jsem nakonec slyšel jen svůj dech a praskání jehličí pod nohama. Snažil jsem se zorientovat. Les byl teď v noci jinej než ve dne. Cestu jsem si tak trochu pamatoval. Za chvilku půjdu okolo stromu, na kterém visí ta kravská lebka. I když jsem skoro najisto věděl kde je, musím uznat, že mě zaskočila. Měsíční svit se odrážel v její vybělené kosti. Rychle. Jen ať jsem odtud. Cítil jsem, že mi srdce tluče silněji. Všechny zvuky, kterých si člověk jinak ani nevšimne teď přerušovaly ticho lesa. Ještě deset metrů. Chňapnul jsem po nejbližší šišce a rychlím krokem se vracel. Cestou jsem se ani neotočil. Po chvíli už byly slyšel tlumené hlasy kamarádů, které postupně zesilovaly. Hurá. Mám to za sebou. Ten večer jsme přišli do chatky dost pozdě. Jindy se zase třeba dělal výlet na druhou stranu rybníka. Naskákali jsme do loďky a jelo se. Na březích bylo cestou vidět hodně chatek. Hladina byla klidná. Jen loď a vesla za sebou nechávali brázdu. Občas vyskočil nějaký kapr a zase zmizel. Lehnul jsem si a koukal a poslouchal. Mraky na nebi a vysoké stromy na březích pomalu přicházely a zase mizely. Pravidelné zvuky vesel a voda narážející do lodě přerušovaly ticho. Slunce štípalo po celém těle. Jo, to bylo něco. Po chvílích jsme se střídali u vesel. Každý chtěl veslovat. Cesta byla dlouhá, ale už toho bylo dost za námi. Za chvíli přijde třetí zatáčka a pak to bude horší. Tam se rybník rozšiřuje a fouká silnější vítr. Už je to tady. Hladina rybníka se zvrásnila. Zvedl se vítr a foukal proti nám. Teď bylo potřeba zabrat a přejet tento úsek co nejrychleji. Vlny silně narážely do lodě. Ale my jsme to nevzdávali. Na konci rybníka nás jako odměna čekala pláž, kde jsme se vykoupali a poleželi. Navečer jsme jeli zpátky. To už z dálky byl vidět náš táborový oheň. Doběhli jsme si pro buřty a opekly si je. Hlad byl po celém dnu opravdu velký. Zkrátka to byly úžasné dny, na které se nezapomíná. A to je všechno. Další příběh ti povím zase jindy.“ Bylo už dost dlouho. „Jestli chceš, tak pojď se mnou. Jdu zavřít slepice a můžeš se podívat na králíčky.“ říkám Honzovi a pomalu se zvedám z pohodlného křesla. U dveří druhého vchodu se přezouvám. Venku je šero, tak rozsvěcím světlo. Honza nedočkavě přešlapuje u králíkárny. Hned jak jsem otevřel vrátka, tak na nás vykouklo pět zvědavých čumáčků. Jednoho vyndávám a dávám ho Honzovi do náručí. Je hezké pozorovat jak ohleduplně se k němu chová. Opatrně ho drží a hladí po srsti. „Tak už půjdeme domů?“ ptám se. „Né, ještě chvilku.“ Potom jdeme na večeři. Koukám, že právě u branky stojí dvě postavy. To bude syn se snachou. Jdou si pro Honzu. Později večer, když už ležíme v posteli, si Jana pokládá hlavu na můj hrudník a ptá se mě jak jsem to dnes zvládl s Honzou. „Je to krásný pocit pozorovat jak roste, něco dělá nebo povídá. Tyhle odpoledne s ním mě nabíjejí novou energií. Myslím, že na něj můžeme být pyšný.“ Dávám jí pusu. Pak si ještě chvíli povídáme než usneme.