Labyrint
Pláč. Hysterický pláč se ozýval ze všech stěn labyrintu. Byl jsem ztracený mezi všemi těmi hlasy a neuvěřitelně sám. Slyšel jsem její hlas, výkřiky do prázdna a nemohl jsem k ní najít cestu. A přeci byla tak hrozně blízko. Myslel jsem, že se z toho zblázním. Ta veliká zeď vytvořená z prázdných slov a nevyřčených tužeb tu stála mezi námi a já nevěděl, jak ji mám překonat. Byl to hrozně skličující pocit, když jsem neuměl pomoci sám sobě, natož ještě jí a přece jsem věděl, že by stačilo pár mých slov a byla by klidná. Ale kde je v tu chvíli hledat? Téměř horečně jsem přemýšlel, na čele mi naskákaly kapičky potu, co dělat? Jak se mám odsud dostat? Kde najít tu správnou cestu?
Slzy mi stále tekly z očí a já je nedokázala zastavit. Byla jsem zoufalá a připadala si hrozně sama. Věděla jsem, že on je za tou zdí, ale netušila, kde mám k němu hledat cestu. Byli jsme si tak blízcí a přesto vzdáleni tisíci světelných let. Byl tiše a já tolik potřebovala slyšet jeho hlas a přesto nevydal ani hlásku. Měla jsem chuť zakřičet: "Kde jsi ty, na kterého čekám? Kde jsi, když stále procházíš mými sny a vedeš mé kroky tím správným směrem? Kde jsi právě teď? ... Myslím, že tušil, jak mi je a stejně mi nedokázal pomoci. Chápala jsem ho a přesto ... můj zoufalý výkřik rozechvěl všechny stěny labyrintu a pronikal hluboko pod kůži. Když labyrint opět ztichl, uslyšela jsem zvláštní zvuk, pozorně jsem naslouchala a došlo mi, že on zpívá. Zpíval tu naši píseň ... píseň o světle ... o světle plápolajícím v nás. Byl to hrozně zvláštní a krásný pocit. Dal mi klid, který jsem potřebovala, ale jen na chvíli. Zeď se začala hroutit, pomalu ale jistě padala k zemi a mě zachvátily pocity. Cítila jsem radost, ale najednou ... kdesi v podvědomí jsem uslyšela něčí hlas - výkřik. Bez přemýšlení jsem se otočila a kráčela za ním ...