Plameny lásky
V ten den, kdy jsem vyšel do potemnělých ulic, byla venku hustá mlha. Vůbec nikoho jsem nepotkal. Došel jsem do nejšpinavější čtvrti města, na zemi spalo mnoho žebráků a všude byla špína. Neměl jsem to tu rád, necítil jsem se ve své kůži mezi vší tou ubohostí a chudobou - vyvolávaly ve mně odpuzující pocit.
Zahnul jsem za roh a v tu chvíli jsem ho uviděl ... zastavil mě pohled na toho muže na konci ulice ..., byl tak zvláštní - oblečený celý v černé kůži, měl roztrhané kalhoty a dlouhý kabát, dlouhé tmavé vlasy mu splývaly až na ramena. Otočen ke mně zády, vůbec se nehýbal. Skryl jsem se za roh a pozoroval ho, jako bych tušil, že se něco bude dít. Chvíli byl klid, ale pak ...
Obrovský hudební výbuch (možná jsem ho slyšel jen já a on - byl v našich srdcích), na okrajích ulice začaly hořet plameny. Muž se prudce otočil, chytal se za hlavu, zmateně pobíhal, skákal, otáčel se ve vzduchu - všechno to připomínalo zvláštní tanec. Po chvíli se hudba (snad pouhý tlukot jeho srdce) zklidnila, upadl na zem. Někde na druhém konci ulice se vynořila dívka - krásná a jemná jako bílá růže. Lehce našlapovala a pomalu kráčela směrem k němu, plameny se odrážely v jejích očích. On ležel na zemi bez hnutí. Když k němu přišla, lehce se dotkla jeho vlasů, zakrývajících mu celou tvář. Zvedl hlavu a
když ji spatřil, náhle ty plameny přeskočily i do jeho očí. Klečeli tam naproti sobě a jako v transu se vzájemně dotýkali svých tváří, očí, rtů, jakoby se báli, že jim ten druhý zmizí. Pomalu vstávali, pořád se drželi za ruce a pak začalo něco neuvěřitelně krásného. Hudba trochu zesílila, ale zůstala v klidném rytmu - pustili se a začali tančit. Nebylo to už jeho zmatené pobíhání, ale krásné, jemné pohyby, připomínající tanec dvou labutí. Svými pohledy se úplně vpíjeli do sebe, nemohli se jeden druhého nabažit a pak přišel vrchol - z nebe se pomalu začaly snášet okvětní lístky růží. Dopadaly na ty dva, na zem, prostě na všechno, co bylo kolem. Žebráci se začali probouzet a jako u vytržení zírali na to nádherné "divadlo . Ti dva se očividně nedali ničím rušit, přestali tančit, chytili se za ruce a v té chvíli mě oslnila nádherná zář. Byla to snad jen setina vteřiny ...
Vše zmizelo - nebyly růže, nebyly plameny a nebyli ani oni dva. Žebráci klidně spali, mlha dál pohlcovala město ...