Přízrak?
Je tmavá noc, tiše našlapuji a bojím se ohlédnout, není to typický strach, spíš jakási zvláštní tíseň. Koruny stromů děsivě šumí, není vidět na krok, měsíc zakryly mraky, nad hlavou mi přelétl netopýr. Kráčím dál, i když nevím za čím vlastně jdu, je tu ještě síla, která mě někam táhne. Je to zvláštní a tajuplné, cítím obrovské napětí. Najednou se stromy rozestoupí, obloha barvy noci je nádherná jako ještě nikdy, přede mnou se rozprostírá planina, jdu dál, kdesi na konci planiny tuším propast. V dálce matně rozpoznávám postavu. Ani nevím, proč se mi najednou rozbuší srdce. Přijdu blíž, na okraji propasti stojí muž, otočen ke mně zády, dlouhý plášť barvy tlejícího listí a tmavé vlasy mu vlají ve větru. Ruce vztažené k nebesům, vypadá, jakoby se snažil vyvolat nějaké temné síly.
Tmavé nebe protíná blesk, z propasti vyšlehnou obrovské plameny, dosahující téměř k obloze, muž stále křičí, jakoby se potřeboval zbavit pocitů, které ho tíží, ale pak se jeho řev změní. Výkřikem si podmaňuje vše živé i neživé.
Nějakým zvláštním způsobem se vloudí i do mého mozku a srdce. Není možné nevnímat ho jako neobyčejně zvláštní, tajemnou a mystickou bytost, která mě neuvěřitelně přitahuje. Plameny zeslábnou, zdá se, že i on je už částečně klidný. Pomalu, velice pomalu se otáčí, zabodává do mě oči. Oddychuje, po čele mu stékají tenké pramínky potu. V očích má nesmírnou uhrančivost a podmanivost. Směje se - hrozivě a přitom krásně. Nebojím se, necítím sebemenší náznak strachu. Už se nesměje..dívám se mu jen dál do očí. Něčím si mě podmanil, mou mysl ... mé všechno. Nedělala jsem víc, než jsem chtěla a přesto jsem někde v podvědomí cítila, že to chce i on. Jeden krok, druhý, třetí, ...jdu až k němu.
Vztáhne ke mně ruku, dotkne se mé tváře, zadívá se mi do očí, sjede svou rukou a jemně, téměř neznatelně se dotkne mé dlaně ...