Divadlo
10. 8. 2007
věnováno všem hercům a lidem, kteří vědí o čem je řeč.
Bylo to další večerní představení. Takových už jsem odehrál mraky. Znáte to taky. Jenže tentokrát se tréma nevyhnula ani mě, a to jsem za ty roky co chodím po prknech, která znamenají svět celkem otupený, co se nervozity týče. Ne tak dneska. Ani nevím, čím je toto představení jiné oproti těm ostatním, ale tentokrát se chvěju a duše bloudí v těžko popsatelných stavech. A teď... teď tu sedím v kostýmu před zrcadlem a snažím se sebe sama přesvědčit, že není jediný důvod proč se klepat. Koneckonců hraní... to je přeci vášeň.
Zvoní se na ohlášení blížícího se začátku, inspicient svolává herce na pódium a ještě před jejich odchodem přichází režisér do šatny, aby oblíbeným rituálem, kdy se souborem zpívá hymnu komediantů, popřál svým svěřencům okřídlené "zlom vaz" a uvolnil atmosféru.
"No nic... jdem na plac." povídám kolegovi, který dnes zpívá roli mého dobrého přítele. Opona jde nahoru a my víme, že to není stejné představení jako ta předchozí, která byla jako přes kopírák. Dnes ne. Emoce, které jindy musíme hrát, je teď možné cítit. Ba přímo prožít. Na jevišti, v portálech, v hledišti... zkrátka všude. Až se dámám na balkoně orosila kukátka. Přitom zápletka je tak běžná, že ji v našich životech vídáme s železnou pravidelností. Přesto diváky dojímá k slzám a přesto na tuto hru chodí dál a dál.
Sotva začalo první jednání, hlavní postavou zmítají rozpory osobnosti, které vedou k černým myšlenkám, které ji přivádějí do stavů, kdy přestává věřit i svým nejbližším. Postupně propadá strachu ze ztráty všeho co pro ni něco znamená, až se jí začne hroutit svět a začíná šílet. Nijak vyjímečný stav, který zná většina z nás. Jen u toho zpravidla nezpíváme balady o létání, snech a tak dále.
A jsme zase u toho. Pár kroků na forbínu a odzpívat tenhle doják tak, aby plakaly i stěny sálu a jedno oko nezůstalo suché. Tentokrát tam jsou ty emoce doopravdy - proto je tak těžké přesvědčit tělo aby neklepalo sebou ani prokřehlým hlasem, který jakoby zhmotnil trápení své postavy. Obraz končí, padá opona, technici se chystají na přestavbu a já se vracím ke svému zrcadlu, neb vím, že teď přichází dlouhý výstup intrikánů, během kterého je moře času k tomu, aby se člověk stihl připravit na svůj další výstup a možná si i přečíst noviny. Ty ale pro dnešek nechám ležet na stole. Nevím proč, ale dnes se mi podařilo se vymanit ze sebe sama a ožít v těle onoho potulného umělce, co postupně během představení ztrácí své ideály, sny, půdu pod nohama. Obvykle do divadla vcházím civilně,v něm jsem člověkem, kterého představuju už od chvíle kdy projdu vrátnicí a svou postavu nechám při odchodu pověšenou v kostymérně.
Dnes vstupuju do duše toho mladíka a i já začínám při pohledu do zrcadla a usrkávání bílého kafe přemítat nad životem, jeho smyslu (má-li vůbec nějaký) a i já si začínám připadat jako jeden z mnoha herců v jednom velkém divadle, kde všichni pouze hrajeme to, co nám řekne pan režisér. A jak ne, tak nemáme za co jíst. Co my víme, možná je to tak s náma všema. Třeba jsme opravdu jen herci, kteří hrají večer co večer své úlohy v neustále opakujících se představeních.
Vida - přichází čas mého dalšího výstupu. Dnešní večer spěje do finále a já musím jít dozpívat poslední písničku o umělci co ztratil své sny a iluze, když chtěl bavit jiné a tím přišel o všechno, co kdy miloval.
Tak mě napadá - ona tady bude vážně podobnost se životem. Většinou to totiž končí tak, že na velké děkovačce zasypou účinkující květinami a spadne za nimi opona.
Bylo to další večerní představení. Takových už jsem odehrál mraky. Znáte to taky. Jenže tentokrát se tréma nevyhnula ani mě, a to jsem za ty roky co chodím po prknech, která znamenají svět celkem otupený, co se nervozity týče. Ne tak dneska. Ani nevím, čím je toto představení jiné oproti těm ostatním, ale tentokrát se chvěju a duše bloudí v těžko popsatelných stavech. A teď... teď tu sedím v kostýmu před zrcadlem a snažím se sebe sama přesvědčit, že není jediný důvod proč se klepat. Koneckonců hraní... to je přeci vášeň.
Zvoní se na ohlášení blížícího se začátku, inspicient svolává herce na pódium a ještě před jejich odchodem přichází režisér do šatny, aby oblíbeným rituálem, kdy se souborem zpívá hymnu komediantů, popřál svým svěřencům okřídlené "zlom vaz" a uvolnil atmosféru.
"No nic... jdem na plac." povídám kolegovi, který dnes zpívá roli mého dobrého přítele. Opona jde nahoru a my víme, že to není stejné představení jako ta předchozí, která byla jako přes kopírák. Dnes ne. Emoce, které jindy musíme hrát, je teď možné cítit. Ba přímo prožít. Na jevišti, v portálech, v hledišti... zkrátka všude. Až se dámám na balkoně orosila kukátka. Přitom zápletka je tak běžná, že ji v našich životech vídáme s železnou pravidelností. Přesto diváky dojímá k slzám a přesto na tuto hru chodí dál a dál.
Sotva začalo první jednání, hlavní postavou zmítají rozpory osobnosti, které vedou k černým myšlenkám, které ji přivádějí do stavů, kdy přestává věřit i svým nejbližším. Postupně propadá strachu ze ztráty všeho co pro ni něco znamená, až se jí začne hroutit svět a začíná šílet. Nijak vyjímečný stav, který zná většina z nás. Jen u toho zpravidla nezpíváme balady o létání, snech a tak dále.
A jsme zase u toho. Pár kroků na forbínu a odzpívat tenhle doják tak, aby plakaly i stěny sálu a jedno oko nezůstalo suché. Tentokrát tam jsou ty emoce doopravdy - proto je tak těžké přesvědčit tělo aby neklepalo sebou ani prokřehlým hlasem, který jakoby zhmotnil trápení své postavy. Obraz končí, padá opona, technici se chystají na přestavbu a já se vracím ke svému zrcadlu, neb vím, že teď přichází dlouhý výstup intrikánů, během kterého je moře času k tomu, aby se člověk stihl připravit na svůj další výstup a možná si i přečíst noviny. Ty ale pro dnešek nechám ležet na stole. Nevím proč, ale dnes se mi podařilo se vymanit ze sebe sama a ožít v těle onoho potulného umělce, co postupně během představení ztrácí své ideály, sny, půdu pod nohama. Obvykle do divadla vcházím civilně,v něm jsem člověkem, kterého představuju už od chvíle kdy projdu vrátnicí a svou postavu nechám při odchodu pověšenou v kostymérně.
Dnes vstupuju do duše toho mladíka a i já začínám při pohledu do zrcadla a usrkávání bílého kafe přemítat nad životem, jeho smyslu (má-li vůbec nějaký) a i já si začínám připadat jako jeden z mnoha herců v jednom velkém divadle, kde všichni pouze hrajeme to, co nám řekne pan režisér. A jak ne, tak nemáme za co jíst. Co my víme, možná je to tak s náma všema. Třeba jsme opravdu jen herci, kteří hrají večer co večer své úlohy v neustále opakujících se představeních.
Vida - přichází čas mého dalšího výstupu. Dnešní večer spěje do finále a já musím jít dozpívat poslední písničku o umělci co ztratil své sny a iluze, když chtěl bavit jiné a tím přišel o všechno, co kdy miloval.
Tak mě napadá - ona tady bude vážně podobnost se životem. Většinou to totiž končí tak, že na velké děkovačce zasypou účinkující květinami a spadne za nimi opona.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
