Jdi na obsah Jdi na menu
 


2020

4. 8. 2007

vize věcí příštích

Po rozpálené poušti kráčel vysoký muž. Kráčel vytrvalým, dlouhým krokem, takovým, jakým se dají zdolat ohromné vzdálenosti. Oranžové odpolední slunce mu vytrvale pražilo do zad a vrhalo mu do cesty tmavý stín jeho samého.

Po mnoho mil kráčel krajinou sám a sám, ponořen do hlubokých myšlenek. Výraz jeho vrásčité hrubé tváře se měnil podle toku, kterým se zrovna ubíraly, avšak tempo jeho chůze zůstávalo až nepřirozeně neměnné. Pokud bychom sledovali jeho cestu po několik let zpět, nezaznamenali bychom jedinou změnu krom několika málo okamžiků kdy na své cestě na chvíli ustrnul s očima obrácenýma k obloze po které jako černí ptáci prolétávala hejna nestvůrných obřích bombardérů se smrtonosným nákladem v útrobách. A nyní už i ony po několik let mlčely.

Takto šel sám, obklopen démonickým tichem, ještě mnoho mil než usedl na prašnou zem. Odkudsi ze záhybů svého pláště vytáhl oprýskanou láhev na vodu, nůž a kousek chleba nejméně týden starý. Pojedl tu skromnou večeři a z hluboké kapsy vylovil staré kapesní tranzistorové rádio jako relikvii z minulého století. Pootočil vypínačem přístroje a chvíli se beze slova pokoušel naladit na zaprášeném přístroji nějakou stanici. Dočkal se však jen otupujícího, stále stejného šumotu, neozval se ani jediný náznak dosud vysílající stanice. S gestem odporu odhodil prístroj na zem a pokračoval ve své nekonečné cestě pustinou. Za ním jako jediná připomínka jeho existence poušti zůstával tranzistorový přijímač bezvýznamně šumící do nastávající noci.

Další den navečer byl už natolik unavený, že nebyl schopen vstát a pokračovat. Dojedl své skromné zásoby, zbyla mu jen trocha vody na dně čutory. Ulehl na zem a spal, prospal celou noc a celý den, probudil se až při západu slunce když už se první hvězdy objevily na večerním nebi. Protáhl své ztuhlé tělo a vydal se opět na východ rudým prachem pouště. Za ním zůstával jako němý svědek lesknoucí se nůž, pomalu pokrývaný prachem zvířeným těžkými kroky.

Druhý den ráno došel do prapodivného města: ze zdí domů teď zbyly jen rozpadající se trosky, slunce, voda a vítr zanechávaly na nich stále silnější stopy. A jednoho dne bude i tato připomínka lidské civilizace smazána a příroda neúprosně prosadí svou. Tiše procházel trosky kdysi jistě krásného města, nacházeje všude jen prach a kousky drolícího se zdiva.

Došel do centra toho města, alespoň se domníval , že to centrum je. Všude nacházel jen prach, bezútěšnou prázdnotu a ticho. A došel k jediné, ohromné budově z onoho města, která ještě nevzdala svůj marný boj s nekonečnými mlýnskými koly přírody. Když vstoupil pod její střechu, smekl klobouk jako by vcházel do nejsvětější svatyně. Slunce, prosvítající množstvím otvorů ve starobylé střeše, rýsovalo v poletujících oblacích prachu své jasné paprsky a ty se zde zdály jako by hmotné, husté. Došel pomalu a obezřetně až doprostřed té místnosti a rozhlédl se. Stál uprostřed jakéhosi pavouku, od něho se do všech stran rozbíhaly vždy dvojice dlouhých kovových pásů nedozírné délky. Kousek od něho se ze země zdvihal mohutný sloup na němž se rýsovala malá dvířka s rezavými panty. Přišel k nim a pokusil se je otevřít. Nešlo to, až najednou, panty trýzněné po dlouhé roky počasím pronikavším sem četnými otvory, povolily hrubé síle a kovová dvířka dopadla dovnitř otvoru víříce miriády prachových zrnek v malé místnosti za nimi.

Pomalu, jako by s posvátnou bázní, vstoupil do černého otvoru ve stěně. Nějakou chvíli stál než jeho oči uvykly tmě. Prostor za dvířky nebyl zas tak malý jak s na první pohled zdálo. Ale nebyl místností v pravém slova smyslu, čtyři stěny bychom zde marně hledali. Byla to jen podesta na mohutném točitém schodišti které směrem do leva stoupalo a vpravo se ztrácelo ve tmě daleko temnější než noc. Začal sestupovat do černoty. Po několika desítkách schodů došel před kovové dveře s malým okénkem. Zdály se být pevné a v dobrém stavu, avšak uzamykací mechanismus byl poškozený a on mohl, i když s velkým úsilím, pootevřít dveře alespoň tak, aby se jimi protáhl dovnitř.

Jakmile se ocitl za dveřmi, ozval se zvuk cvakajících relé. Několik málo vteřin bylo ticho a pak uslyšel zvuk rozbíhajících se generátorů. Neviditelné mechanismy skryté za kovovými stěnami počaly v několika málo vteřinách oživovat spící, jen zdánlivě mrtvou stavbu. O několik dalších okamžiků později nesměle zablikala světla až se rozsvítila docela.

S úlekem pohlédl před sebe: stál na úzké plošince a jen náhodou nevkročil do nedozírné propasti výtahové šachty. Kdesi nahoře bylo slyšet marný hukot výtahového motoru. Kabina výtahu ležela v tu chvíli již dávno roztříštěna o betonové dno šachty a motor navíjel jen rezavé, na mnoha místech již roztřepené lano.

Chvíli dumal nad tou hlubinou, postrčil špičkou vysoké boty kamínek až se překulil do hlubiny. Padal velice dlouho nežli konečně dopadl na dno betonového jícnu. Zvuk, svědčící o konci jeho zběsilé pouti dorazil zpátky nahoru ještě o něco později, mnohokrát odražený stěnami a on celou tu nekonečnou dobu stál a přemýšlel. Proč on přežil tu strašlivou katastrofu a zdali i někdo jiný přežil, zda jeho hledání není marné a celé ty roky jen zbytečně darované větru, slunci a písku těch mnoha pouští. Je jeho přežití na pustém světě trest nebo odměna za jeho skutky?

Tam, dole, ve sklepení Sběrného nádraží Texas je uskladněna poslední naděje na přežití lidstva. Obrovské sály knihoven, boxy s lidskými i zvířecími zárodky, datové banky nedozírných kapacit. Stroje všeho určení, umělecká díla všech staletí. Konzervované pro doby, jako je tato. Až poslední válka vyhubí lidstvo, ono vstane z popela jako Fénix jen proto, aby se o pár generací poději opět samo zničilo.

Vyšel znovu ven před nádraží a posadil se do prachu. Seděl tam dlouho, snad přemýšlel. A další den, při západu slunce, zemřel. Stáhly se mraky a začalo pršet.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář