Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je za náhrobky?

1. 8. 2007

Dneska se mi zdál zvláštní sen. Šli jsme starým městem s mou dávnou láskou M. – ještě z doby, kdy jsem se lásky bál a neuměl ji vypovědět. Šlo s námi ještě několik dalších lidí, proplétali jsme se dlážděnými uličkami, které zalévalo večerní slunce. Najednou zastavila – jsme tady, pojďte dál – a otevřela starobylá vrata.
Byl schovaný za vraty která nikam nevedla a která Ona otevřela – tesaný pískovcový náhrobek na černé živé skále, tváře andělů setřené dobou k nepoznání. Nad ním úzký prostor s mříží, kudy se dalo jen sotva prolézt, ale kudy ona se hbitě protáhla.
Já jediný šel za ní. Vyšplhal jsem po náhrobku. Bál jsem se, že pod mříží uvíznu, ale nakonec to šlo hladce. Pod sebou jsem cítil chladnou černou skálu. Protáhl jsem se po břiše až do takové malé předsíně v podkroví, kolem mě staré voňavé trámy. Ale nade mnou střecha chyběla, svítily tu jasné hvězdy a pronikal sem mrazivý noční vzduch. Ptal jsem se jí – to tu máš vždycky takovou zimu? – mám, fouká sem od severu. Odešla někam dozadu a já šel za ní. Další místnosti byly už teplé, teplo jako by sálalo ze samotného dřeva krovu i temně hnědého nábytku. Na poličkách tu byly stovky drobných hloupostí a já je bral do ruky a prohlížel. M. mi mezitím zmizela. Pak jsem jen uslyšel její smích u vchodu. Volala kde jsem. Zaplavil mě ošklivý pocit, jako kdybych narušil něco krásného, rozbil něco nenahraditelně blízkého. Jako když v lese pozorujete blízko sebe srnu, už doufáte v kontakt a najednou ji nějakým neopatrným a nejspíš i úplně zbytečným pohybem poplašíte a ona se dá na útěk. Pak už jen doufáte, že si na útěku před vámi zbytečně neublíží, máte za ni jistý díl odpovědnosti. A po vašem srdci přejde mrazivý stín.Vydal jsem se za ní, ale venku mě oslepilo slunce a ona už tam nebyla.



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář