Malířka
1. 8. 2007
Tak tohle se mi opravdu zdálo, je to asi rok. Byl to šílený sen a
probudil jsem se totálně propocený. Hned jsem si to zapsal a dneska to konečně
našel...
Zrovna jsem přecházel řeku po jednom z mostů
vytesaných z černého kamene.
Stála tu, opřená o obsidiánové zábradlí a krmila křiklavé racky kousíčky bílého
chleba. Pohlédl jsem jí do očí a byl ztracen – ještě dřív, než jsem si stačil
všimnout, že každý z těch bílých ptáků, kterému se podařilo chytit v letu
sousto se začal ztrácet, rozpadal se v prach až černá voda přijala jen jeho
zářivě bílou kostru a navždy se za ní zavřela. Prach chvíli poletoval vzduchem
než ho rozfoukal vítr a jen třpytivé vlnky zůstaly ještě chvíli jako svědkové
tiché smrti.
Otočila se a nechala mě pohlédnout do svých hnědých očí ještě daleko hlouběji.
A já zapomněl a ponořil se do té studny mrazení a rozkoše, po které tolik
prahne každý z nás a která pro mnoho lidí znamenala jen zkázu v marném boji.
Ona byla moje – bytost z mých snů. A já byl její, mnohem víc, než jsem měl kdy
připustit.
Pohladil jsem ji po černých vlasech. Nebránila se, jen se usmála. Stoupla si na
špičky aby přiblížila své oči k mým, své rty k mým. A já se zavřenýma očima
čekal, čekal celou věčnost, cítil její chladný dech na svých ústech. A ona se
jen zasmála, jemně se vytrhla z mého objetí a rozběhla se ladně jako gazela do
bludiště města.
Bez rozmýšlení jsem se pustil za ní, okouzlen hloubkou a jiskřením těch očí.
Probíhali jsme v šíleném tempu městem, rušnými třídami a úzkými uličkami o
kterých jsem se nikdy předtím nedozvěděl, proplétali jsme se stísněnými dvorky
plnými haraburdí, temnými sklepy i po střechách mezi hnízdy holubů a vran.
Vždycky na mě počkala, abych ji neztratil z očí a pak se zase rozběhla, vedouc
mě další neznámou cestičkou někam do srdce města.
Konečně se u jednoho starého činžáku zastavila. Zpocený a udýchaný jsem doběhl,
opřel se o zeď a snažil se znovu popadnout dech. Jen zašustění sametu, jak
prošla kolem mě, otevřela plechem pobitá dvířka a sestoupila do sklepa.
Chodbu osvětlovala jen jedna slabá žárovka visící jen tak na kusu kabelu.
Sestoupili jsme dolů, zavřel jsem dvířka. Provizorní světlo se rozkývalo v
průvanu a naše stíny se roztančily po vlhkých a špinavých stěnách. Zasmála se a
rozběhla tmavou chodbou.
Pustil jsem se za ní do tmy, poslepu jsem běžel jako šílenec za světlem na
konci dlouhé chodby. Tam, v tom políčku záře stála ona a čekala a smála se. Pak
se rozběhla po schodišti nahoru a zůstaly po ní jen černé střevíčky uprostřed
zlaté koupele.
Světlo, které mě oslepilo sem dopadalo skrz pavučinami pokryté a zaprášené okno
v mezipatře. Pustil jsem se za ní nahoru, jen abych jí mohl být nablízku.
Dveře, které jsem cestou míjel byly všechny zašlé, dávno nepoužité a tak jsem
běžel stále výš a výš a pak už schodiště končilo a já nemohl dál. Podesta byla
prázdná, už to vypadalo, jako že nikdy neexistovala nebo že se rozplynula v
paprscích. Ale znovu jsem uslyšel ten osudný smích, ano, tady, v temnějším
koutě jsou jedny otevřené dveře. Dveře do podkroví. Chtěl jsem se jimi
protáhnout, ale po lehkém dotyku se sesunuly na zem v hromádku prachu, jako by
tu zub času působil daleko déle než um bylo odměřeno.
Vystoupil jsem po schodech na půdu. Padl na mě těžký, horký vzduch vonící po
trámech a pryskyřici a slámě, která pokrývala podlahu. Všude kolem mě visely
nádherné obrazy, snad na pergamenu, napjaté na prostých rámech. Procházel jsem
kolem nich a obdivoval se jejich věrné podobě, byly na nich zachyceni lidé,
mladí i staří, všichni však jako živí. Něco bílého mi zakřupalo pod nohama.
Sehnul jsem se – byla to kost. Snad toulavý pes…
Znovu jsem uslyšel ten smích. Veselý a jiskřivý smích mladičké krásky. A byla
to poslední věc v mém životě. Možná jste o nich slyšeli – malují lidi na jejich
vlastní kůži. Dovedou být takové, jaké je chcete mít. Ale jen dokud se karta
neotočí a ony nechtějí mít vás – mrtvé. A snad proto se jejich obrazy tak líbí,
jsou tak plné života – protože byly kdysi živé a zemřely v očekávání čehosi
krásného….tak jako já.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář