Fatherland

smutno je mi...

Je to už moc let, co jsem ji neviděl. Pamatuju si ji ještě jako malou holčičku a taková už mi navždycky zůstane. Naši rodiče nás s sebou brávali na procházky parkem. Dospělí se vždycky bavili o věcech tak podivných a nepochopitelných. V těch časech bylo vždycky krásné počasí. Nebo vzpomínky na deštivé dny smazala léta. Teď už skoro pořád prší.
Potkali jsme se ve Vídni. Zatoužila opět jednou uslyšet valčík. Prý naposledy. Málem jsem jí nepoznal. Za těch pár let zestárla určitě alespoň o dvě století, její krásné tmavé vlasy jako by se ztratily pod nánosem popela. Mluvila o životě na venkově a o tom, že lidé jsou tam laskavější. Mluvila šeptem, ale někde hluboko uvnitř křičela, oči mi vyčítaly, že jsem ji nechal jít když se rozhodla. Nemohl jsem jí odpovědět, slova mi uvázla v krku a já se začal bát, že už nikdy nebudu moci říct nikomu nic o tom, jak mi je a požádat o odpuštění. Sbohem, sbohem Marlene.
Už jsme se potom nikdy neviděli, několik týdnů na to zemřela. Prší a dlažba se leskne potoky prolitých slz.