Meredith blues bláznivého
1. 8. 2007
...den v životě ústavního chovance...
Nevnímám tmu ani světlo. Nevím o sobě a
nevím o světě. Je jen jeden objekt mého bytí a je jen jedna osoba na které mi
záleží. Neexistuje problém se kterým by si má osvobozená mysl nedokázala
poradit. Řeším matematické úlohy při snídani, vyvíjím zázračné léky při
svačině. Při obědě přichází čas na světovou politiku, také všechno hravě
zvládám. Po obědě je čas napravovat lidi, bořit hradby vzájemných předsudků a v
zárodku potírat nesváry. Pro lepší svět. A nikomu, opravdu nikomu o tom
nepovím. Ví o tom jen ona. A já o ní nikomu nepovím. Je jen moje a patří proto
všem. Nemá jméno. Je bohyní neskutečné krásy a kdyby o ní každý věděl,
zevšedněla by jako celý tento šedivý svět poznamenaný hrůzou lidstva. Jmenuje se
Meredith a bydlí v místě které patří jen mě, je tam bezpečná před světem a
přede mnou i před sebou samou. Je sama a je se mnou šťastná, spokojená s tím,
jak řídím svět který mi patří. Když jsme spolu, procházíme se v mém pokoji.
Koukáme na květy pampelišek, pěstuji je v malém hrnečku na okně. Pelargonie má
spousta lidí, ale pampelišky nikdo. Bojíme se vyjít ven, lidé se koukají a o
každém roznášejí jen ošklivé pomluvy a já nechci aby jí někdo ubližoval. Bolelo
by mě to stejně jako ji a možná ještě víc, protože miluji a budu ji bránit před
povrchností lidské morálky konstruované nějakou nepostižitelnou šedou eminencí.
Musí mít velice zvláštní smysl pro latentní zlobu, vnitřní hořkost a nerovnost
tohoto světa. Tento šedivák, to je můj opravdový nepřítel a proti jeho
posluhovačům a zákonům odporujícím všemu a přitom tak odporně, strojově přísně
logickým bojuji každý nový den po vydatném obědě až do doby, kdy musím jít
spát. Potom přichází Dáma v bílém, ta mou Meredith nikdy nespatří, a nechává na
stole červenou pilulku, je to nádherná souhra barev. Polknu medicínu a ona
zhasne světlo. Potom už jen políbím svoji krásnou Meredith a spolu usínáme v
objetí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář