Moonlight sonata
1. 8. 2007
Tak tohle jsem napsal kdysi, posloužilo to docela dobře při maturitní
slohovce – stavěl jsem právě na tomhle...
První měsíční paprsk dopadl na hladinu s
tichým zazvoněním. Za ním druhý, třetí, spousta dalších a hladina jezera se
rozezněla hotovým koncertem měsíční hudby. Jejich zvuk pohltil světlo
třpytivých hvězd a sama příroda umlkla jakoby v úžasu nad tou symfonií vesmíru,
hudbou samotného života.
A přeci – i tuto posvátnou noc, kterou si Měsíc vybral pro svůj vodní
tanec nebyly duše všech živých tvorů pohrouženy v uklidňující spánek. K jezeru
se blížily dva stíny, jen o něco málo černější než nejhlubší sametová čerň
letní noci. Obezřetně se vyhýbaly čarovným proudům světla zanechávajíce za
sebou jen vzduch, udivený lehkostí s jakou se ti dva pohybovali a kterou nemohl
rovnat ani s nejjemějším vánkem jakými občas čeřil sny spících tvorů.
Až když se měsíc ocitl v nejvyšším bodě svého putování, usedli oni na zem
stejne tiše jako ranní rosa. Znaveni cestou pojedli jen něco málo ze svých již
tak skromných zásob a ulehli ke spánku, ne však k posilujícímu, hlubokému
spánku, ale ke spánku přerývanému nočními můrami a děsivými sny. Ti dva byli
již několik úplňků na útěku, jejich rozum a snad i duše ovládl nepopsatelný
strach. Zatímco spali, mnoho mil cesty za nimi vystoupil ze tmy lesa tiše stín
proti jehož temnotě byla čerň zapomenutých trpasličích slují jako vybledlý
pergamen vedle oblohy novu. Několika mocnými skoky se octl na nedalekém
pahorku. Zde, proti záři měsíčního klenotu, se zjevila celá jeho obrovská
silueta: pes, snad potomek dávných ras, však velikostí se mohl směle rovnat
bitevnímu koni. Na vrcholku pahorku se zastavil, chvíli naslouchal a pak dlouze
zavětřil. Z jeho hrdla vyšlo temné zavrčení které přešlo v dlouhé táhlé zavytí
když zjistil, že kořist tudy prošla již před dlouhou dobou. Oba poutníci se v
tom okamžiku s trhnutím probrali i přes to, že neslyšeli nic než tichý šepot
vlnek narážejících na břeh.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář