Dárek
***Sorry, do you speak
English?
Právě se dává do deště.
Jediná jeho kapka zrovna zastavila čas. Odpovídám, že ano, že mluvím anglicky,
ale jen s největším vypětím.
***Jediná velká kapka
pomaličku stéká z tváře ke koutku jejích úst. Čistou angličtinou bez jediné
stopy přízvuku se ptá, zda vím, kde je ulice, ve které je její motel.
Rozdvojuji se. Zjevná, ale menší část mne se ze všech sil snaží jí pomoci. Ta
druhá, skrytá, právě pozoruje kapku. Ta opouští koutek úst a pomalu se vydává k
bradě, jak se společně skláníme nad její mapou.
***Kapka upadla na zem a teď
pozoruji její oči, vlasy, štíhlá ramena, ňadra, postavu i celý její obraz, jenž
by antický sochař určil za podobu jedné z bohyň (kdybych mu do toho mohl
mluvit, vybral bych nejspíš Afroditu nebo Demeter...).
***Začíná pršet. Fouká mírný,
i když trochu studený vítr a čechrá její černé vlasy, na nichž přistávají
zlehka kapičky deště. Slunce stále svítí jasně, a tak se jeho světlo odráží od
dešťových kapek ve vlasech, s nimiž si neustále pohrává vítr. Kapek i světla
přibývá, až vlasy po chvíli jasně září. Rozhlížím se. Jednak proto, abych se
zorientoval, ale hlavně proto, abych zjistil, zda se na ni nedívá ještě někdo
další. A opravdu se zdá, že si jí nikdo jiný nevšiml. V tento okamžik je tedy
celý její obraz (vlasy rozzářené kapkami deště, jasné oči, postava hodná
mramoru...) určen právě jen mým očím.
***Určuji nakonec správný
směr. Thank you a lot. Není zač..., já děkuji.