Závist
ZÁVIST
Přišla tak potichu,
špitla: “Jsem tady,
nevinná, bez hříchu,
mám lákavé vnady“.
„Vem si mne můj milý,
nenech mě v nesnázích,
počkej až za chvíli,
se spojíme v extázi“.
Tak vlezla mi do hlavy,
tam kde to začíná
a že mě prý napraví
a vleze i do klína.
Hned zkoušela radit,
co moh’ bych a směl,
kdo může mi vadit,
jen kdybych chtěl.
Dráždila v podbřišku,
seděla na hřbetě,
prý ať závidím Oldřišku
lesbičce Žanetě.
Ať závidím Pavlovi,
ať závidím Honzovi,
že jsou kluci takoví,
že neví, co nepoví.
Ať závidím Lasheře,
byť budu onuce,
že dala si na srdce
půl metru pancéře.
Ať závidím v klidu
každému z okolí,
když člověk dře bídu,
jen ZÁVIST, ta nebolí.
V tom cosi mne napadlo:
„Žijem ve zvláštní době,
jak by to dopadlo,
kdyby člověk záviděl i sobě“?
Tak kop jsem jí do zadku
a utekl od lidí.
Je to tak v pořádku,
já nejsem, kdo závidí!