..Láska..
Láska
Tento příběh začal, když mi bylo dvacet let a to už je
poměrně dlouhá doba, to mi můžete věřit. Tehdy k nám do města přijeli
komedianti, povětšinou všechno cikáni. Milovala jsem jejich předvádění, jejich
tance, no prostě všechno co s komedianty a jejich vystupováním bylo spojeno.
Žiji v rodině ne zrovna chudého kupce, ale nikdy jsem do ní tak úplně
nezapadla. Byla jsem trpěna jen díky příbuzenským vztahům s nimi. Své opravdové
rodiče jsem ztratila v pěti letech, zemřeli na horečku. Žiji tedy u svého
strýce a tety, vyrostla jsem společně s jejich dětmi.
"Teto?! Mohla bych jít do města, večer budou mít komedianti představení?"
udělala jsem psí oči, ale nic platné, tetu to nedokázalo obměkčit.
"Lilian, to ani omylem nepřipadá v úvahu, kdyby ses raději v tvém věku
poohlížela po ženichovi než dětských vylomeninách!" poučila mně.
"Ano, teto, půjdu si tedy dnes lehnout dřív, jsem nějaká ospalá."
řekla jsem, ale myslela si něco úplně jiného. "A just tam půjdu!"
umínila jsem si v duchu.
Ve svém pokoji jsem prohledala svůj šatník, ve snaze najít co nejobyčejnější
šaty. našla jsem jen tmavě zelenomodré šaty, do pasu jsem si uvázala černou
šálu. Oboje vypadalo ošuntěleji než moje normální oblečení, s botami jsem si
hlavu nelámala, prostě jsem si je nevzala.
Sotva padl večer, už jsem prchala na náměstíčko, kde se usídlila komediantská
společnost. už na první pohled mě uchvátil taneční pár. Tancovali nějaký
vášnivý a divoký tanec. Hrozně se mi zalíbil, uchvátil mne nebo už nevím jak
jinak to vyjádřit. Též se mi zalíbil i tanečník. Vysoký se světlou pletí, temně
modrýma - dalo by se říct až černýma - očima a černými vlasy. Oblečen v černých
úzkých kalhotách a purpurové košili rozhalené na prsou vypadal naprosto úžasně.
Vlasy měl v týle svázané červenou stuhou. jeho pohyby mi přišly až příliš lehké
a jakoby jednoduché. Potom si on začal vybírat tanečnice z davu. Když přišel ke
mně, tak jsem ani na okamžik nezaváhala. nepoznávala jsem se. Tancovali jsme
velice dlouho, naše číslo bylo zakončeno perfektní zvedačkou. Když mě potom
pokládal celou udýchanou a zpocenou na zem, lidé nám tleskali a vůbec nám
vyjadřovali svou přízeň nad tím jak se jim to líbilo. tenhle pocit jsem do té
doby nezažila a musím říct, že to byl pocit naprosto skvělý. sotva ovace
stačily utichnout už jsem cítila, jak běžím spolu s oním tanečníkem pryč od
tábora komediantů. sedli jsme si pod strom, do trávy zmáčené večerní rosou.
Přišlo mi to jako naprosto skvělé a hlavně příjemné osvěžení.
"Jak se jmenuješ, tanečníku?"
"Jsem Wille a neříkej, že ty též nejsi tanečnice." pohlédl mi do očí,
jako ve snaze zjistit jestli lžu. "Nejsem tanečnice. to ty, dokázal jsi mě
naprosto bezchybně vést. A jinak jsem Lilian," zazubila jsem se.
"Promiň!" omluvil se. "V pořádku.
Zůstaň se mnou, bez tebe můj život ztratí smysl, vím to. prosím, Wille,
zůstaň!" trochu mi začal selhávat hlas. "rád bych, ale není to možné.
nejsem to, za co mě máš, Lilian. Víš, tohle je poprvé v mém životě, co cítím
něco podobného jako teď k tobě! Asi jsem se do tebe zamiloval. A pokud bys
zítra chtěla jít se mnou, až budeme v noci odcházet, tak přijď sem, na toto
místo.
Rovnou tě však upozorňuji, že když se rozhodneš být se mnou, staneš se tím, co
já!" řekl naprosto vážně. "A co tedy jsi?" ptala jsem se trochu
vystrašeně. "Noční tvor, dravec, který přes den nemá právo vylézt ven ze
svého skrytu, pokud nechce zemřít. Abys mohla být se mnou, musela by ses jím
taktéž stát, jinak na to, co jsi dnes zažila a nato, že jsi mě někdy viděla
okamžitě ve svém vlastním zájmu zapomeň!" varoval mne s vážným výrazem ve
tváři. V tu chvíli se mi zdálo, že je v jeho tváři zapsaná moudrost a svědectví
staletí, která prožil. Opravdu jen na okamžik. "Teď jdi, Lilian, pokud se
rozhodneš, víš, kde tě zítra budu čekat." Dostala jsem od něj svůj první
polibek na ústa. Proběhlo mnou mírné chvění. "Běž!" přikázal. Tak
jsem tedy šla přímo domů. celý následující den jsem se chovala, jako tělo bez
duše. dokázala jsem se rozmyslet až pozdě odpoledne. napsal jsem zběžný dopis
pro tetu a strýce, aby se o mne nebáli, že jsem v bezpečí. Doufala jsem, že to
snad pochopí. Oblékla jsem si opět ty akvamarínové šaty, ve kterých jsem
tancovala, ale vzala jsem si k nim sandále s vázáním těsně pod kolena.
Na místě schůzky jsem byla asi hodinu po setmění. Možná trochu víc a možná, že
i míň, nevím, nedokázala jsem pořádně přemýšlet natož odhadovat čas. Stála jsem
pod tím stromem a čekala. Zničehonic mě nějaké ruce pevně chytily kolem pasu.
Slabě jsem vykřikla. U ucha se mi ozval Willův hlas. "Myslel jsem, že
příjdeš, Lil." Lil to byla jeho zdrobnělina pro mé jméno. Nikdo jiný mi
tak neříkal, tedy vyjímaje mé pravé rodiče. "Chceš to?" Přikývla
jsem, kdybych promluvila, zlomil by se mi hlas, tím jsem si byla jistá.
"Neboj se!" pohladil mě konejšivě po vlasech i tváři.
O chvíli později jsem ucítila, jak se mi něco zakusuje do krku. Chtěla jsem
vykřiknout, ale nedokázala jsem to, zůstalo jen u přání. Přitiskl mi k té ráně
své zápěstí, krvácelo mu. Byla jsem na smrt vyděšená. Pojednou jsem cítila jak
mnou prostupuje neuvěřitelná síla. Úplně jsem cítila, jak se mi rozlévá od
konečků prstů do celého těla. To udělala jeho krev. Nakonec svou i mou ránu
zacelil tím, že do ní vetřel své sliny. "Jsi jako já, nyní už není cesty
zpět!" upozornil. "A co tedy jsem?"
"Jsi si jistá, že uneseš celou pravdu?"
"Hm," přikývla jsem. "Jsi... je z tebe upírka, já jsem
upír." Při jeho slovech jsem v koutcích jeho úst zahlédla ostré špičáky.
"Kolik ti je?" S onou skutečností co jsem, jsem se vyrovnala velice
rychle a snadno. "Pět set let, ano, už pět století se procházím po tomto
světě.
Zabije nás pouze Slunce nebo šíp či kůl v srdci," dostalo se mi jednoho z
mnoha poučení.
Od mého zasvěcení už uplynulo něco přes tři sta let. Sedím tady, v katedrále, a
čekám jestli opět po dlouhých padesáti letech uvidím svého milovaného Willa.
Tady jsme se totiž měli dnes sejít, když nás kdysi rozdělil šílený hon na
upíry. Čekám už skoro celou noc, ale on nepřišel. Až téměř za úsvitu jsem
uslyšela tiché kroky. Kroky upíra. Jiskra toho těla pomalu, ale jistě
dohasínala. Až najednou jsem uviděla i tělo, kterému patřil zvuk oněch kroků. V
první chvíli jsem tu postavu nepoznala. Oblečení měl roztrhané, proměnilo se v
pouhé cáry látky. Na těle i obličeji byl poset nespočetně ranami a škrábanci.
Některé už zaschly, ale z některých stále tekla krev. Vlasy měl onen neznámý
muž špinavé, pocuchané a dokonce v nich měl i suché listí.Bylo vidět, že ho
mučili.
Nejspíš lovci upírů, promítlo se mi v mysli hořce. Až v okamžiku, kdy přišel
blíž, jsem toho záhadného příchozího poznala. Byl to...
"Wille!" křikla jsem zoufale. Pořád jsem seděla u okna katedrály,
nedokázala jsem se pohnout ani o centimetr k němu. Zhroutil se mi přímo do náruče.
Hladila jsem něžnými doteky jeho zmučené tělo i tvář. "Lil, miluju tě,
navždycky, ať už se stane cokoli," zašeptal bezvýrazným hlasem. "Já
tebe taky, Wille," po tvářích se mi koulely slzy, brečela jsem. Poslední
polibek, poslední stisk ruky a tím naše dlouhá pouť lásky skončila. Svírám jeho
nehybné tělo v náručí a hledím na obzor. Brzy bude svítat. "Jdu za tebou,
nenechám tě samotného, Wille!" pošeptala jsem mu do ucha. Po schodech
nahoru někdo jde, slyším kroky. Už je vidím, jsou to dva muži. Lovci upírů.
"Proč?" jsem zoufalá. "Je to nebo spíš byl to upír."
"Chtěli jste mně vystopovat, že? Zrovna moc upírek jste neviděli,
co?" řekla jsem hořce. "Trefa!" řekl ten starší a vyšší.
"Chcete mně zabít?" nasadila jsem lehký konverzační tón. Němě
přikývli. "Ušetřím vám práci, budu tady sedět dokud nevyjde slunce a
nesprovodí mě z tohoto světa." Zmateně se na sebe podívali. Těkali
pohledem ode mne k obzoru a zpět na sebe. "Jestli chcete, můžete si tu na
úsvit počkat a přesvědčit se," nabídla jsem velkoryse. "Proč se chceš
zabít, upírko?" zeptal se nedůvěřivě. "Ty se ještě ptáš proč, ty
vrahu?!" křičela jsem na něj. Moje veškeré sebeovládání bylo pryč.
"Protože já ho milovala a právě kvůli té lásce jsem ze sebe nechala udělat
upírku. Nyní už nemám proč žít, a proto raději z tohoto světa sejdu!"
První sluneční paprsky; smrt, ale zároveň i okamžik setkání s ním. Namlouvám
si, že se nebojím. Najednou jsem ucítila bodnutí v místě, kde se nachází srdce.
"Děkuji, nedokázala bych to sama," špitla jsem tomu staršímu, než mi
zmizel hlas. Poslední, co jsem zaslechla bylo: "Pro lásku dokáže obětovat
všechno jen málokdo, byla jsi v jádru dobrá, jen si neměla v životě
štěstí." Poté ze mne vyprchal život, už jsem neexistovala, tedy ne v tomto
světě nebo životě. Takhle tedy skončil příběh naší lásky trvající dlouhá
staletí a přesto tak silné, jako byla na začátku, když jsme se poznali, tehdy
při osudném tanci dvou srdcí.