Editt
Editt
„Editt, holčičko moje, pojď ke mně!“volala na malou
plavovlásku žena s rozevřenou náručí a veselýma očima oříškové barvy. Dívenka
se na ni podezřívavě zadívala přízračně bledýma fialkovýma očima a s vážným
obličejíkem ji nakonec vběhla do náruče.
„Já věděla, že mně poznáš i po tom dlouhém roce, holčičko,“pravila žena a
tiskla si Editt na prsa div ji nerozmačkala. Dívenka se odtáhla a špinavou
tlapkou si odhrnula vlasy z obličejíku, který vážně hleděl na tu ženu, její
matku. Editt ji poznala, ale nepromluvila na ni. S nikým již nemluvila. Její
matka to nechápala, dříve to byl štěbetavý vrabčák a nyní jen němé stvořeníčko.
Avšak nakonec nad tím mávla rukou a naučila se s tím žít, stejně jako ostatní
ve vesnici Krait.
***
Editt vyrostla z plavého umolousaného děvčátka v ženu, která v mužích budila
touhu i respekt. Každý, kdo ji kdy spatřil ucítil vášeň, kterou v něm
probudila. Byla krásná, ale jakýmsi zvláštním způsobem, který nikdo nechápal.
„Editt!“křiknul na ni někdo. Otočila se po zvuku hlasu a hledala očima v davu
jeho původce. Jakýsi mladý muž, spíš ještě chlapec k ní doběhl. Dech se mu po
namáhavé cestě krátil, a tak potřeboval chvilku, aby mohl popadnout dech a
zpravit tak Editt o útoku jakéhosi šílence, který útočí na lidi vycházející
hlavně z večera. Ráno se najdu jen jejich těla či jejich zbytky.
Editt se zachvěla. Tenhle netvor se vrátil. A jak by ne, když to slíbil,
vzpomněla si hořce na své dětství, ze kterého nikdy nevymizela vzpomínka na
muže s černýma očima zahaleného v plášti, který ji mohl zabít, ale ušetřil ji a
slíbil, že se pro ni vrátí, až nastane její čas.
S blížícím se večerem cítila vzrůstající nervozitu, která ji svými ocelově
tvrdými a ledovými drápy svírala útroby.
„Maminko odpust, ale já tě tehdy zachránila svým slibem,“zašeptala nad postel,
kde spala žena s nyní již prošedivělými vlasy, ale stále stejně hezká. V
postýlce vedle spal její bratříček William, kterého milovala. Na rozloučenou
oba políbila na čelo a nad Williamem udělala znamení ochrany, pak odešla s
čistým srdcem vstříc soumraku. Místo, kde se s tím mužem setkala naposledy by
poznala i poslepu.
Zavinula se do svého pláště z teplounké vlny, obarveného do temně zelené.
Nebyla ji zima, jen se bála neznámého.
„Editt,“ozvalo se ze stínů zašeptání stejně něžné jako nebezpečné neznámým
příslibem noci. Udělala několik malých krůčků k místu, odkud se ozývalo volání,
a které měla vtisknuté ve svých vzpomínkách. Nedošla ani k tomu místu a zjevil
se před ní muž v tmavé kápi. Zahleděla se na něj fialkovýma očima plnýma
otazníků. To, co se přihodila nechápala. Muž si ji přivinul k sobě a dlouho ji
hladil po zádech jemnými krouživými doteky, které přinášely do její duše
překvapivý mír a klid. Zapřela se mu rukama o hruď a pohlédla mu do očí, jenž
se leskly jako dvě černá zrcadla. Nakonec sebrala odvahu a objala ho kolem krku
a následně ho políbila na ústa. Necukl s sebou tak jako ona, když ji k sobě
přitáhl a opětoval polibek. Ucukla, jako by se spálila. Zmateně hleděla do jeho
obličeje, jenž ji neprozrazoval ani to nejmenší. Zachvěla se, když ho spatřila
tak, jak ho dokázala vidět jen ona.
Před ní již nebyl muž, jaký tam byl prve. Nyní tu stál muž, ale mnohem
urostlejší a jaksi i šlachovitější. S očima bez zorniček, s ústy v nichž se
skvěly špičaté zuby, už na pohled ostré jako břitva. Jeho umění přetvářky bylo
až pozoruhodné, ale jí přišel krásný. I ve své změněné podobě jí přišel krásný.
Nedokázala to pochopit, vždyť tahle bestie už skoro čtvrt století vraždí
obyvatele jejich vesnice Krait.
Usmál se, protože moc dobře věděl, kam se ubírají myšlenky téhle plavovlásky.
Nevraždil rád, i když musel, jinak by nepřežil. Byl osobní klid. démonem a
musel zabíjet, jediný koho kdy ušetřil byla rodina této plavovlasé ženy s
fialkovýma očima a stálo ho to jeho osobní klid či klid duše, pokud nějakou
měl.
Jeho tvář zbrázdil ďábelský škleb. Rozevřel černá křídla a s Editt v náručí
vystoupal ve spirálách k nebesům zahaleným těžkými mračny. V jeho náručí ležela
jako hadrová panenka, přišla mu, jako mrtvá, ale nebyla, o čemž se přesvědčil
při pohledu do živých světlounkých očí. Letěli celou dlouhou noc až na vrcholek
Hory, kde žil sám, daleko od lidí, kterým by musel ublížit. Byla to touha a
poslání zabíjet lidi, kteří s připletl do jeho cesty a nebo na které byla
objednávka. Notná použití magických prostředků z něj udělala to, co je dnes,
ďábelskou stvůru, která se dokáže zamaskovat jako obyčejný muž, pokud nechce
aby jeho oběť byla před smrtí tolik zděšená. Ale ona se ho nebála ani jako malý
vrabec, proto se mu líbila. A navíc ho okouzlil její vzhled. Byla krásná a
vyhlížela nevinně.
Objímala ho kolem krku a přitom vymýšlela, co bude dělat. Věděla, že ji
nezabije, ale tohle nemohla, bylo to na ni příliš. Tolik věcí se událo za
posledních pětadvacet let jejího života.
Když ji postavil na zem, okamžitě si začala protahovat ztuhlé svalstvo po
dlouhé nečinnosti. Pozoroval ji s jemným úsměvem. Složil si křídla, která
najednou jako by zmizela, rozplynula se. Nemohla si toho nevšimnout. Ještě
nevěděla jak na to, ale věděla, že ho musí zabít, jinak nenalezne klid a další
lidé budou odsouzeni k záhubě. Věděla, kdo to je, jeho lidé již neexistovali.
Už v minulém věku se používali jako nájemní zabijáci či zabijáci pro potěšení,
ale nakonec vymřeli, zřejmě byl poslední svého rodu, aniž by o tom věděl.
Dokázala je zahubit lidská vlastnost, jménem cit. Mohlo to být cokoli, ale
nejvíc je dokázal změnit cit, který s nazývá láska či zamilovanost. Tak to
alespoň stálo v knize. Jediný, kdo může tohoto člověka-zabijáka zahubit jen
dívka či muž, kterého si vyberou. Proto bylo vždy tak těžké je zabít.
Editt se zhluboka nadechla, rukou si sčísla vlasy z obličeje a upřela na něj
pátravý pohled.
„Co se ti na měn nezdá, paní Editt?“optal se jemně. Použil oslovení, které naposledy
užívala její prababička, uvědomila si a z toho vycítila, že je to opravdu ten,
za koho ho má. Pohladila ho pohledem a pak mu i rukou něžně přejela po
obličeji, rozrytém vráskami. Stiskl její ruku a přidržel si ji na tváři.
„Bojím se, že zahubím tvou lásku, pane,“přiznala potichu se sklopeným pohledem.
Vzal její tvář do dlaní a palcem jí hladil bledá líčka.
„Pojď,“vzal ji za ruku a vedl ji do jeskyně, kde bylo lůžko z kožešin a hřejivý
oheň, jehož kouř odcházel střešním otvorem ve stropě jeskyně. Byla to nádhera,
jak nakonec musela uznat i ona.
Když usínali, přitočil se k ní, objal ji kolem pasu a zašeptal: „Pokud zahubíš
mou lásku k Tobě, Vrabčáku, tak zemřu!“ Políbil ji do vlasů. Slyšela ho jen z
velké dálky, napůl již totiž spala. Poslední co cítila, byl dotek jeho rtů, pak
už ji pohltil spánek.
Žila s ním již velmi dlouho, pokud si dobře vzpomínala bylo to půl roku. Celou
tu dobu snášela jeho něžnosti a láskyplnou něhu, kterou k ní choval, avšak
Editt nedokázala zapomenout, kdo jí vzal otce a kdo každý večer odlétá, aby
zahubil další lidský život. Zítra, už zítra s tím skončím a zahubím tuhle
šílenou kastu zabijáků tím, že skončím život toho posledního z nich, umínila
si, při pohledu na krvavé slunce, zapadající za vrcholky hor v dáli.
Usnula s úsměvem na rtech. V tomto rozpoložení ji našel i Harinold, když se
tentokrát později v noci vrátil a chystal se ulehnout po jejím bok, jako každou
předcházející noc. Obejmul ji kolem pasu a nechal sklesnout víčka unavená
celodenním lovem lidí. Věděl, že ona ho nemiluje a věděl i to, že ho zabije,
ale kdy to netušil dokonce ani on. Ale kupodivu se na ten den těšil, jelikož ho
na bedrech tížila dlouhá století, po která vykonával své hříšné řemeslo.
Ptačí zpěv ji probudil velmi časně. Harinold však nepsal. Seděl před vchodem do
jeskyně a vyčkával, na co, nevěděla. Zhluboka se nadechla, sebrala veškerou
svou sílu a odvahu a rozeběhla se směrem na Harinolda sedícího u okraje cesty,
klikatící se nad propastí.
Tělo se srazilo s tělem v hluchém nárazu, jenž chvíli nesli ozvěny skal než
nadobro umlkl. Když Harinold padal dolů do propasti usmíval se, neboť jeho
křídla najednou pozbyla účinnosti, chápal, že ji začal milovat už tehdy když
byla malé děcko s ušmudlanou tváří. To, co pro něj udělala bylo největší
vysvobození, konečně směla jeho duše naleznout klid. Editt otřeseně hleděla na
jeho usmívající se tvář, tvář muže, který ji tedy miloval přesto, že ona ho
nenáviděla za příkoří způsobené lidem z městečka Krait i jiných měst či vesnic.
***
Od Edittina návratu do své rodné vesničky se mnoho změnilo. Když lidé uviděli
vyhublou postavu s lehce zakulaceným bříškem, ztrhanýma fialkovýma očima a
špinavými vlasy, které snad kdysi byly plavé, uhodli kdo to je. Carla se vrhla
ke své dceři, kterou již dávno oplakala a stiskla ji v náručí, Will se
sestřičce zavrtal do nohou a odmítal ji pustit třeba jen na chviličku, aby mu
zase nezmizela.
O půl roku později se Editt narodila holčička s černými vlasy Harinolda a
jejíma fialkovýma očima, které byli tím výraznější, že se skvěly na pozadí
havraních vlasů. Přesto, že věděla, kdo je jejím otcem, nikomu to neprozradila,
nebyla toho schopná, ani její dcera to nesmí vědět. Stejně by neuvěřili,
blesklo jí hlavou těsně před tím, než vyčerpáním usnula s malým uzlíčkem v
náručí.