Láska není jen slovo
Láska není
jen slovo
Slunce ozářilo zemi přikrytou sněhovou peřinou, která nikdy
neroztává, zlatým světlem. Bylo to, jako by na sněhovém příkrovu vykvetly
miliony třpytivých hvězd. Kam až lidské oko dohlédlo, a ještě mnohem dál, se
rozprostírala bílá pustina, občas zvlněná jemnými oblouky hor či kopců. Byla to
krásná, i když pro většinu lidí nedosažitelná či prokletá země. A právě v této,
dalo by se říci pohádkové zemi, se odehrává náš příběh.
Ze sněhu se vynořila stříbřitě plavá hlava mladé dívky. Její sytě modré, skoro
až ledové oči zamžouraly do ranního slunce. Nakonec se z úkrytu ve sněhové jámě
vynořilo celé dívčí tělo. Vysoká a štíhlá postava se záplavou stříbřitě plavých
vlasů, které jí neposlušně spadaly až do pasu. V této bohem opuštěné krajině
vypadala až nepatřičně. Za jejími zády se ozvalo hromové zaburácení. Bylo
vidět, jak jí zatrnulo, než se dovtípila, kdo má ten šílený lomoz na svědomí. S
káravým pohledem se otočila na svého společníka, který byl stále ještě ukryt ve
sněhové jámě a dělal, že spí. Opatrně a tiše k němu došla, když byla dost
blízko, cvrnkla ho do nosu. V tu ránu spadla z dívčina společníka veškerá hraná
ospalost a byl na nohou. S fazetovýma očima, lehce přimhouřenýma nad její
opovážlivostí a zároveň i nad svou hloupostí, když ji vyprovokoval. Usmála se
na něj nevinným úsměvem, který by obměkčil i ledovou sochu. Drakovy fazetové
oči se zaleskly mnoha barevnými odstíny, v nichž převažovala zlatá. Prohlížel
si svou malou společnici novýma očima. Nyní už nebyla malým dítětem, které
musel chránit za každou cenu. Byla dospělou ženou, a co víc, byla navíc i velmi
chytrá a krásná.
„Zanedlouho se již nebudeme moci schovávat v tomto ledovém
království,“promluvil drak sytým a hlubokým hlasem. Dívka se na něj podívala
safírově modrýma očima a přikývla. Drak si povzdechl a obmotal ocas kolem
štíhlého těla své chráněnky. Pohladila ho po jemné šupinaté kůži.
„Ano, lovci odměn už nás brzy dostihnou. Proč po mně pasou, Garione?“ptala se
dívka nešťastně. Drak zavrtěl obrovskou hlavou a pohlédl na ni očima plnýma
bolesti.
„Víš, kdo jsi Ardanwen?“ Dívka nechápavě svraštila čelo a jen na něj zírala s
lehce pootevřenými ústy. Vzpomněl si na dobu, kdy byla maličká a on se o ten
uzlíček staral. Pousmál se, ale na jeho zvířecím obličeji to vypadalo jako
ošklivý škleb.
„Jsi dcera bohyně Freyi a smrtelníka. Proto tě musím vychovávat já, a ne lidé,
kteří by tě zahubili okamžitě, jakmile by přišli na to, že ovládáš přírodní
síly,“vysvětlil jí vše prostě a jednoduše, tak jak mu to vysvětlila i její
matka, krásná bohyně Freya. Ardanwen se zamračila. Věděla, že ovládá přírodní
síly, ale ne vždy. Nyní již věděla proč. Bylo jí do pláče. Nikdy nebude moci
žít normální život smrtelníka, vždy ji budou pronásledovat lovci, aby ji
zahubili, protože její otec byl smrtelník a ona nezemřela. Jsem nečistá, uvědomila
si. Z očí se jí koulely obrovské slzy, vítr je sušil svým ledovým dotekem.
„Garione, neopouštěj mne,“vyhrkla najednou a objala ho kolem mohutného krku,
ačkoli přes slzy neviděla. Zavrněl.
„Neboj, maličká, neopustím tě, jsi pro mne celý svět,“ ujistil ji příjemným a
hluboko posazeným hlasem, který dokáže uklidnit. Přivinula se k němu celým
tělem. Vnímala jeho příjemnou horkost a pravidelný dech. Bylo jí krásně.
Vzpomínala na dobu, kdy ji uklidňoval, když se probudila uprostřed noci s
křikem či pláčem.
Garion by se nejraději proměnil v člověka a objal Ardanwen, rád by jí daroval
trochu svého tepla, trochu své lásky, ale nemůže, ne teď. Jak moc litoval
slibu, který dal její matce, když se narodila. Zavřel oči, aby neviděla, že se
mu v nich zaleskly slzy. Políbila ho na měkký a jemný čumák. Slastně zavrněl.
„Musíme jít, Ardanwen.“ Tiše přikývla a dlouhými kroky se vydala na západ. Drak
ji pozoroval zkoumavým pohledem, teprve po několika minutách ji následoval.
Bylo pro něj snadné dohnat ji. Obdařila ho lehkým pousmáním. Oplatil jí
hlubokým hrdelním zvukem, snad smíchem.
Sníh se jí lepil na vysoké kozačky podšité kůží polárního zajíce. Nohy jí
začínaly těžknout, když se už konečně začal snášet večer. Putovali každý den,
aby unikli pozornosti. Byl to těžký život, ale Ardanwen ho snášela velice
klidně. Již znala svůj osud a chápala, proč musí pořád a navěky utíkat.
Povzdechla si.
„Garione, jak vlastně vypadám?“zeptala se z náhlého popudu. Drak se na okamžik
zamyslel, ale pak ji postrčil k jezeru teplé vody a vybídl ji, aby se podívala.
Když se naklonila nad hladinu, užasla. Tohle nemohla být ona. Z hladiny jezera
se na ni díval obličej oválného tvaru, s rovným úzkým nosem a obrovskýma
modrýma očima. To vše rámovaly stříbřitě plavé, rovné vlasy. Kéž by se toho
obrazu mohla dotknout, aby si ověřila jeho pravost. Ale jakmile se dotkla
hladiny, ta se rozčeřila a obraz se rozplynul. Zůstala ohromeně stát na břehu
jezera a střídavě hleděla na Gariona a na jezero. Ruku si držela přitisknutou
na tváři. Viděl jí na očích, že tomu, co viděla, nevěří. Na jednu stranu tomu
rozuměl. Taková krása je neobyčejná, zvlášť u lidí. Šťouchl do ní čumákem,
upřela na něj safírový pohled.
„Děkuji, příteli,“řekla tak tiše, že její slova k němu donesl spíše vítr, než
cokoli jiného. Zapředl jako obrovská šupinatá kočka. Ardanwen se musela zasmát
sytým smíchem, jenž jí šel přímo od srdce. K večeři si dala zajíce opečeného na
ohni, kterého pro ni Garion ulovil. Přestože věděla, že to pro něj není ani na
chuť, nechala mu polovinu své večeře.
Když ulehla k jeho boku, pod příkrov bělostných křídel, zdálo se jí, že bílý
drak Garion není jen tak obyčejný tvor. S touto myšlenkou usnula. Přišlo jí, že
nespala snad ani hodinu, když ji vzbudil šramot a tichoučký sykot Gariona, aby
byla zticha.
Krve by se v ní nedořezal, tak se bála třeba jen pohnout. Nevěděla, co se děje
venku. Pod křídlem Gariona jí bylo příjemně a teplo, ale nyní se bála. Myšlenky
jí odbíhaly k lovcům odměn, kteří pasou po bílém drakovi a nečisté dívce.
Ardanwen se zhluboka nadechla a pomalu vydechla pro uklidnění rozbušeného
srdce, které hrozilo, že jí brzy protrhne hruď.
„Kde je, draku?“ptal se drsný hlas, podle intonace a zabarvení mužský.
Naprázdno polkla. Strach jí sevřel útroby ledovými spáry, které jí pomalu
cupovaly vnitřnosti svým ledovým sevřením.
„Garione, prosím, pusť mne ven,“jemně zapředla a lehoučce ho pohladila po
vnitřní straně křídla. Hrdelně se zasmál a odtáhl křídlo z jejího dosahu.
Neuvědomil si, že ji tím vystavil na odiv lovcům odměn, kteří si pro ně přišli.
Cítil, že se ve vzduchu formuje magie.
Ardanwen pohlédla muži do očí. Jeho byly hřejivě hnědé, ale její byly safírově
tvrdé a neprostupné. Muž se maličko zajíkl nad jejím půvabem, ale když pohlédl
do jejích očí, zachvěl se. Ardanwen zavřela oči a soustředila se. Chtěla muže
zabít pomocí magie, ale nedokázala to. Udiveně pohlédla na Gariona. Ten jen
potřásl obrovskou hlavou. Nechápala. Magie ze vzduchu vyprchala. Ardanwen si
odhodila vlasy z obličeje a přimhouřila oči.
Muži byli tři. Všichni asi stejně vysocí s podobnými, širokoplecími postavami.
V jejich pohybech byla úspornost a úsečnost, kterou mají jen zkušení vojáci či
bojovníci. Po zádech jí přeběhl mráz a v žaludku měla led. Muži na ni hleděli s
planoucími pohledy, vzpomněla si na svůj odraz na hladině jezera a zachvěla se
odporem.
„Ty jsi ta, o kterou stojíme kvůli odměně,“promluvil ten muž s hnědýma očima.
„Ne, já s vámi nepůjdu, to raději zemřu!“křikla, ale hlas jí přeskočil o oktávu
výš. Muži se rozchechtali. Zamračila se na ně. Okamžitě ustali a zadívali se na
ni. Nikdy neviděli něco tak neuvěřitelně krásného a přitom tak tvrdého, jako
obličej této dívky v tuto chvíli.
Garion zaburácel mohutným zařváním. Muži napjali kuše a zasunuli do nich šipky.
Sotva se drakovo obrovské bílé tělo pohnulo, všichni vystřelili. Bylo jim ke
cti, že ani jeden neminul cíl. Ardanwen se rozkřičela. Bezmocný jekot plný
vzteku a bolesti nad tím, jak do Garionova těla pronikly šipky kuší těch
ničemů. Zhroutila se na kolena. Slyšela pouze vlastní splašený tlukot srdce a
bolest, jež zaplavovala Gariona. Sníh zmáčela rudá krev z drakova těla.
Vypadala jako obrovské rudé květy. Jakmile drakovo tělo zasáhla další salva
šipek, začali muži vyčkávat.
„Už nám neublíží,“prohlásil muž s ryšavými vlasy. Ostatní souhlasně zamručeli.
Pomalu a obezřetně se začali přibližovat k Ardanwen. Garionovy fazetové oči se
náhle otevřely. Najednou to byl zase tvor se starou silou pocházející z dávných
dob, jež už minuly. Zvedl se na všechny čtyři a vychrlil oheň. Muže spálil na
popel, jenž roznesl vítr. Ardanwen ve stejné chvíli, jako Garion vychrlil oheň,
zakřičela. Tak, jak to ještě nikdy nikdo neslyšel. Křičela bolestí z duše, ze
samého dna srdce. Do dáli se nesl její křik, jako řev zraněného zvířete, těm,
kdo ho slyšeli, tuhla krev v žilách a i do ostřílených lovců se dával strach.
Garion se zhroutil na zem. Ardanwen padla na kolena vedle jeho mohutného
plazího těla. Najednou se zvedl vítr, který s sebou přinesl teplo a zvláštní
těžce nasládlou vůni. Vítr si hrál s jejími vlasy a hladil ji po tváři. Na okamžik
zavřela oči, když je znovu otevřela a chtěla pohlédnout na tělo bílého Gariona,
oněměla úžasem. Před ní už neleželo obrovské tělo bílého draka, nýbrž statné
tělo muže s lehce prokvetlými vlasy na skráních. S pootevřenými ústy shlížela
na svalnaté tělo muže, z kterého se stále řinula krev. Šipky z kuší již však
nebylo nikde vidět.
Vzala jeho hlavu do dlaní a položila si ji do klína. Obličej mu skrápěly její
slzy.
„Garione, proč jsi se obětoval?“vzlykala tiše a hladila ho něžně po vlasech i
hladkých tvářích. Otevřel zlatavě hnědé oči a zadíval se na ni s obrovskou
něhou.
„Protože tě miluji a vždycky jsem tě miloval, moje maličká Ardanwen,“přerývaně
se nadechl. „Obětoval bych pro tebe i víc, než jen svůj život,“prudce se
nadechl a bolestně stiskl víčka. Hlasitě zavzlykala, dusila se vztekem, bezmocí
a slzami.
„Když bílý drak vychrlí oheň, tak umírá. Proč, Garione, proč?“hlas jí začínal
přecházet do hysterického tónu.
„Miluji tě a navždy budu,“zašeptal. Sklonila se a políbila ho na rty. Když se
mu poté zadívala do tváře, jeho oči byly zavřené a obličej krášlil něžný úsměv.
„Byl jsi pro mě všechno, drahý Garione. Navždy budu vzpomínat,“zajíkla se.
„Lásko,“dodala po chvíli zamyšlení. S odchodem Gariona vítr ustal. Jen k nebi
se vznášel stříbřitý oblak. Když se na něj zadívala zahlédla tvář Gariona, tak
ušlechtile krásnou i ve chvíli nejtěžší. Poslala tím směrem polibek. Garion se
na ni z nebe usmál, myslela si, že to byl jen klam znavené mysli. Ale nebylo
tomu tak. To, co spatřila, byl otisk Garinovy duše.
Žena u ohně se zadívala na nebe. Všichni byli zticha. Příběh, který jim
vyprávěla, je zcela uchvátil a pohltil. Už jen proto, že sama bardka byla
nadmíru podobná dívce z příběhu. Ale tady na ostrovech se na legendy z daleké
severní země tolik nevěřilo. Hlasité zapraskání polen v ohni, jako by zlomilo
kouzelnou atmosféru, kterou žena v černočervených šatech vytvořila. Usmála se
na všechny kolem, nenápadně zamrkala, aby zahnala slzy vzpomínek. Když se jí to
podařilo, konečně promluvila.
„Lidé, važte si lásky, protože nic cennějšího a krásnějšího mít nebudete. Važte
si lásky kohokoli, a pokud je někdo za vás ochoten obětovat svůj život, tak
věřte, že vás miloval z celého srdce, a právě proto, abyste vy mohli žít, by
zemřel. O tom ostatně svědčí i příběh o Ardanwen a bílém draku Garionovi.“
Mladá dívka, nanejvýš šestnáctiletá, se zahleděla upřeně do safírově modrých
očí bardky.
„Takže láska není jen slovo, opravdu existuje,“prohlásila ta mladá černovláska.
Bardka se usmála, odhodila si z obličeje závoj stříbřitě plavých vlasů a
zadívala se na ni. Věděla, že její příběh byl pochopen nejméně jedinou osobou.
Usmála se na ni na znamení díků a pochopení.