Osamělá postava
Osamělá
postava
Osamělá postava sedí na louce
Očima hledí na měsíc nic nevidouce
Duše vznesla se k nebesům a nechce zpět
Ta duše chce totiž vidět okolní svět
Postava se ani nehýbá
Duše smutnou volností oplývá
Měsíc ozáří postavu osamělou
Ve stříbrné záři spatříš, poutníku, dívku spanilou
Oči mokré od slz hledí na nebe
Proč pláče? Snad pro sebe, snad pro Tebe
Sklonila hlavu, vlasy skryly slaný vodopád
Proč jen city musí mít někdy takový spád?
Chtěla jen trochu štěstí, nezbylo nic
Proč jen v srdci vyhořela vosková svíc
Ta svíc, jenž když vzplane nikdy uhasnout nemá
Proč jen je jí chladno? Protože je sama?