Osamělost
Osamělost
Osamělá lavička v parku poskytuje jakousi iluzi soukromí,
možná proto ji navštěvuje už několik dní a hodiny tu vysedává a vzpomíná.
Vzpomíná jaké to bylo před lety, když ještě nebyla sama. Na dobu, kdy ještě
měla přátele, lásku i sny. Dnes už nemá nic z toho, zbyla jen ona sama. Ona a
tahle lavička kam už dávno vyryla své jméno, jen proto, aby si mohla říci, že
je „její“. Když si na to vzpomněla usmála se. Nemohla jinak.
Jak roky plynuly stále přicházela sedávat a přemýšlet na onu osamělou lavičku v
parku na tom se nic nezměnilo. A nezměnilo se nic ani na tom, že stále nemá
nikoho a nic, je jen stínem mezi lidmi. Když prochází ulicí, lidé se vyhýbají
jejímu pohledu, bolí jí to. Neví jak dlouho to ještě bude schopna snášet.
Přitiskla si ke rtům žiletku, co nosila jako přívěsek na krku, vytryskla kapka
krve, jenž jí skropila jazyk. Chutnala slaně a trochu železitě, bylo to omamné.
Krev jí dokázala opět přivést k životu, ale i k myšlenkám. Stiskla ten
nebezpečný přívěsek v ruce, nedokázala si pomoci. Hleděla potom ještě dlouho na
tu rudou linku, jenž na místě poranění vykvetla, byla jako v transu. Přestala
zírat na svou ruku, až když jí déšť smyl kapky krve, jenž byly důkazem života.
Schylovalo se k pozdní večerní hodině, když s konečně zvedla z té začarované
lavičky a odkráčela k nedaleké zastávce autobusu. Položila si hlavu na sklo,
které studilo, chlad ji probral z jakési otupělosti. Hnědé oči v pohublém
obličeji opět lehce zazářily, i když jen na okamžik. Vystoupila na
Staroměstské. Ušla několik desítek metrů a stála na mostě, odkud hleděla dolů
do temnoty na Vltavu, jenž se líně valila tím městem, kde se narodila, kde
vyrostla a kde prožila svou první a poslední opravdovou lásku i své první
milování. Po tvářích jí tekly slzy, nesnažila se je zastavit, dnes už ne. Dnes
se nebude ke světu stavět jako ta silná a statečná mladá žena. Dnes bude sama
sebou, mladou ženou zlomenou na duši životem, tím krutým spojencem.
Vzpomněla si na ráno na hřbitově pohrouženého do stínů a lehké jarní mlhy.
Viděla plamen svíčky a v něm nebo snad za ním tvář toho, koho milovala víc než
život. Další slzy tentokrát hořkosladké vzpomínkami na společné chvíle i na ty
poslední.
Za jejími zády projížděla auta, už dávno nevnímala ten šílený pražský shon, tak
proč by měla teď, v tuto chvíli? Rukou si odhrnula hnědé vlasy, jenž jí vítr
nahnal do obličeje v nekonečné hře na honěnou. Sedla si na silné kamenné
zábradlí mostu. Klátila nohama nad tou prázdnotou a hleděla do dálky. Nalevo
měla celou letenskou pláň, viděla kyvadlo, u kterého spolu sedávali a kochali
se výhledem, napravo Staroměstská radnice, i když jen v dálce a spíš ji tušila
než viděla. Sáhla do kapsy krátké tmavé sukně a vytáhla onu žiletku s ještě
lehounce zakrvaveným ostřím. Políbila ji. Stejně tak poslala i polibek ke
kyvadlu a vzpomínkám na ty krásné chvíle.
Rozechvělými prsty si vytáhla rukávy černé košile pošité stříbrnou nití, kabát
už dávno nechala ležet na chodníku u místa kde seděla. Přiložila žiletku ke
kůži, žiletka hřála, nestudila jak se bála. Hleděla na ten kousek kovu v
rozechvělých prstech levé ruky s jedinou ozdobou, stříbrným prstýnkem od svého
milého. Světlo lamp i projíždějících aut osvětlovalo tu neuvěřitelnou scénu.
Přitlačila, krev obarvila ostří žiletky a zahřála na studené kůži, táhla
žiletkou po polovině délky předloktí, aby si byla jistá. Pak to zopakovala na
druhé ruce. Fascinovaně zírala na tu rudou záplavu na svých rukou, která
smáčela nejen ji, ale jí se zdálo, že zbarvuje i samotnou Vltavu. Usmála se do
nekonečné dálky před sebou a skočila, doufajíc, že již za chvíli se setká s
ním, s mladíkem, kterému byla vším, stejně jako on jí. Potopila se pod hladinu,
voda byla mrazivá, studila jako led. Do kůže se jí vnořil chlad jako tisícovky
maličkatých a ostrých jehel ji probodával skrz naskrz. Na okamžik, který byl
však příliš krátký zatoužila znovu žít, žít a být opět člověkem se vším všudy,
ale i tento světlý okamžik rychle pominul. Voda jí vnikala do nosu, úst a
nakonec i do plic. Chutnala odporně, když si uvědomila, co jí problesklo hlavou
musela se zasmát, voda ji definitivně okradla o poslední zbytečky vzduchu.
Na mostě stál pohledný mladík v koženém křivákovi, černé košili a tmavých
džínách. Měl nebesky modré oči a uhlové vlasy, měl jemné, pravidelné rysy, už
kdysi jí připadal jako anděl. Opřel se o zábradlí a hleděl ke kyvadlu,
vzpomínal, co se s ní nasmál na té zídce pod metronomem. Pak se zahleděl do
vody, věděl, že skočila, pozoroval ji už velice dlouho, vlastně celou dobu, co
tu byla, věděl, že se celé ty roky trápila kvůli němu, ale nemohl jí říct, že
to nebyla její vina, že ho srazilo to auto. Polodlouhé vlasy mu laskal vítr
svými nenechavými prsty.
Na konci mostu se jako z mlhy vynořila osoba. Když přišla až k mladíkovi a ozářila
ji pouliční lampa, poznal ji. Dlouhé vlasy krásně zářili měkkým světlem lampy.
Když ho poznala i tvář jí rozsvítil úsměv, byla krásná, taková jakou si ji
pamatoval z dřívějška, ne taková jaká byla před tím, než odešla za ním. Košile
se stříbrným vyšíváním a krátká tmavá sukně ji dělali krásnou, byla pro něj
jako víla z pohádky.
„Alexi,“hlesla tiše, snad se bála, že jí zmizí. Ještě stále si neuvědomovala,
že před sebou mají věčnost.Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl, byla mu dražší
než vlastní život, což jí ostatně tehdy dokázal.
„Míšo..“šeptal jí do vlasů a něžně hladil tu milovanou bytost, která udělala
vše, aby s ním mohla být, z čehož byl smutný a zároveň byl i rád.
„Navždy spolu, Anděli?“ptala se něžně hledíc mu do očí.
„Navždy, lásko,“usmál se a políbil ji.