Tara
Tara
1.Tara
Věnec uvitý z kopretin jí seděl na vlasech, jako něžná
koruna nadcházejícího léta. Zlatavé vlasy měla rozpuštěné volně po ramenou a
zádech. Cítila se jako víla, když tu seděla uprostřed louky s květinovým věncem
na hlavě. Se slastným povzdechem zavřela oči a vdechovala těžkou a omamnou vůni
květů. Těžká ruka jí dopadla na rameno. Prudce otevřela oči a ohlédla se na
místo, kde tušila svého vyrušitele.
„Taro, máme jít dolů do vesnice,“oznámil mladý muž, který stále ještě držel
dlaň na jejím rameni. Přikývla a s úsměvem přijala nabízenou ruku, aby mohla
lépe vstát.
„Co se děje, proč se shánějí zrovna po mně?“ptala se, se zvláštním přízvukem v
hlase. Pohlédl na ni hřejivýma hnědýma očima. Neuklidnilo ji to, spíše naopak.
Zachvěla se, ačkoli byl horký skoro letní den.
Lehce ji zastavil a obrátil ji čelem k sobě. Hlavou mu sahala k ramenům, proti
němu působila křehce. Zahleděla se na něj vystrašenýma očima. Položila mu na
hruď ruce, aby zabránila příliš těsnému kontaktu. Tohle se jí nelíbilo, opravdu
se bála. Jeho horký dech se jí otřel o tvář.
„Taro, prosím, věnuj mi polibek,“jeho šepot byl naléhavý, téměř bolestně
naléhavý. Zavrtěla hlavou, tohle se nedělá. Neudělá to. Nemůže. Prudce zavrtěla
hlavou. Jeho ruce ji však držely železným stiskem, který nehodlal povolit.
Prudce potřásla hlavou, oči široce rozšířené strachem.
„Pusť, Patricku!“zoufale se pokoušela vyprostit, jako ryba lapená v síti. Oči
se jí leskly slzami, ale i něčím jiným, jakýmsi divokým leskem. Přitiskl svá
ústa na její. Jeho ústa nesla příslib milování, nebezpečí a možná i trochu
bolesti. To vše z toho polibku vycítila. Vytřeštila na něj oči v němém výkřiku.
Snažila se ho odstrčit, ale se svojí chabou silou to nemohla zvládnout. Strach
ji začal svírat ledovými spáry, zachvacovala ji panika. Patrickovy ruce ji
hladily přes tenkou látku šatů. Byly to jemné, ale rozhodné doteky. Přestože ji
hladil, nedokázala se mu vzepřít. Strach ji přikoval na místě.
„Pusť!“zakřičela mu do obličeje zoufale. Jeho oči byly nepřítomné a lesklé
vzrušením. Nyní se začala opravdu bát. Věnec z kopretin se svezl na zem, kde na
něj dopadla Patrickova bota, jenž rozdrtila něžné kvítky.
Za Patrickovými širokými zády se z lesa vynořil muž oděný jen v zástěře z kůže,
jenž měl omotanou kolem pasu. K širokému opasku měl připnutou těžkou obouruční
sekyru. Ani jeden z dvojice ho neviděl. Jejich smysly zastřely emoce. Muž měl
krok pružný a měkký, stejně jako kočka. Tělo mu zdobily přírodní barvy v podobě
ornamentů dávných a zapomenutých bohů. Dlouhé havraní vlasy měl za krkem
sepnuty koženou šňůrkou. Připomínal boha pomsty, jak tak stál na pomezí lesa a
louky, ruku připravenou na toporu sekery. Sledoval ty dva, připraven udeřit. Na
tom páru se mu něco nezdálo, až když zaostřil, poznal co. Zlatovlasá dívka se
bránila. Neváhal a dlouhými kroky se k nim vydal.
Vlasy jí padaly do obličeje, jak se zmítala pod jeho doteky, aby mu unikla.
Její mysl začínala přemáhat otupělost. Neunikne tomu osudu. Síly ji začaly
opouštět, smiřovala se s nevyhnutelným. Koutkem oka na okamžik zahlédla postavu
mohutného válečníka. Usmála se a propadla bezvědomí. Patrick roztrhl tenkou
látku šatů až odhalil dvě jemné obliny pevných a plných ňader. Chtivě se jich
dotýkal prsty, snad si ani neuvědomil, že mu Tara omdlela v rukou.
Tep se mu ani na okamžik nezrychlil, jen krok se prodloužil. Sekera se houpala
v rytmu jeho kroků. Patrick se nestačil ani otočit, když ho něčí silné ruce
popadly za ramena a otočily ho čelem vzad. Tara mu jako bezvládná panenka
vypadla z rukou. Jeho oči byly stále nepřítomné, téměř horečnaté. Těžká pěst
dopadla na Patrickův obličej s drtivou silou. Odpotácel se o několik kroků
zpět, ohromen tím, co se právě stalo, z natrženého rtu mu stékal pramínek krve.
Otřel si rty hřbetem ruky. Pohlédl na cizince a poprvé v životě se opravdu zalekl.
Ten muž byl ohromný a rozložitý, stál pevně jako skála a měl i stejnou sílu.
Připadal mu jako válečník z dávných bájí, které slýchával. Největší strach mu
nenaháněla sekera připnutá na opasku, ale cizincovy oči. Byly chladné a
nelítostné. Na okamžik se cizincův zrak zastavil na roztržených šatech
zlatovlasé Tary. V Patrickovi by se krve nedořezal. Cizincův obličej se ani
nepohnul, ale svaly na odhaleném těle málem praskaly napětím. Patrick se dal na
zběsilý útěk dolů ze svahu. Hnal se o zlomkem, než ho do zad zasáhl kámen
vržený tím pomalovaným mužem. Zásah ho převrátil dopředu, kde dopadl na
obličej. Neodvažoval se zvednout ani tehdy, kdy cizinec zmizel s bezvládnou
Tarou v náručí v lese.
***
Probudila se na lůžku ze zvířecích kůží. Když otevřela oči, spatřila jen tmu.
Bála se, že oslepla. Celým příbytkem se nesl její hysterický křik. Najednou se
jí před očima vybavilo odpoledne na louce, kdy ji vyrušil Patrick. Do očí se jí
začaly drát hořké slzy a křik v hrdle neodumíral, spíše nabýval na síle. Okamžitě
vběhl do příbytku vybudovaného v jeskyni a strhl kůži z otvoru ve stěně, který
nahrazoval okno. Všude se okamžitě rozlilo světlo. Když pohlédl na její
obličej, zamrazilo ho okolo páteře. Měla obrovské, uslzené oči plné bolesti a
děsu. Děs se jí ostatně zračil i v celém těle. Když ho spatřila, schovala
obličej do dlaní a nechala tiše stékat slzy. Chvíli zamračeně a nerozhodně stál
a pak k ní přiklekl. Byla tak drobounká a měla strach, bylo mu jí líto.
Lehce hladil ty krásné, jemné vlasy dlouhými doteky velkých dlaní. Opatrně
vyprostil její obličejík z dlaní a pohlédl jí do očí. Modrozelené oči ve
vystrašeném obličejíku jen zářily.
„Jakpak se jmenuješ, princezno?“zeptal se hlasem posazeným v konejšivé tónině.
Podívala se na něj očima, jenž byly zastřeny bolestí a slzami, ale zatnutá
čelist napovídala o poněkud jiném rozpoložení dívky, než jak to vypadalo ještě
před chvílí. Usmál se na ni. Čekal na odpověď stejně vytrvale, jako smrt čekala
na své oběti. Tara si povzdechla.
„Tara,“hlesla tiše hlasem, který byl poznamenán slzami. Přikývl a věnoval jí
hřejivý úsměv. Maličko ji to polekalo. Ten muž byl obrovský, naháněl hrůzu.
„Já jsem Casey, těší mne,“představil se a vysmekl lehkou úklonu hlavou. To
gesto ji poněkud uklidnilo. Pak se vzpamatovala a uvědomila si, kde je.
„Co se mnou bude?“optala se pomalu. Neurčitě se na ni zadíval. Jeho mysl
pracovala na plno, představil si hebké kopečky ňader, něžná ústa na svém těle,
musel se ovládnout silou vůle, aby na ni přestal myslet jinak, než na ustrašené
děvče, jímž alespoň ještě před chvílí byla.
„Do vesnice se už vrátit nemůžeš, ne po tom, co jsi mne spatřila a víš, kde
žiji,“pronesl tiše a přece rozhodně. Z úst jí unikl smířený povzdech. Pomohl ji
zvednout se a odváděl ji do prostoru, který byl vyhrazen kuchyni. Posadil ji ke
stolu vyřezanému z těžkého dubového dřeva. Postavil před ni misku kouřící
polévky. Hltavě ji snědla, netušila, že vyčerpáním spala víc jak den. Snědla
celkem tři talíře, než byla sytá. Casey se na ni s pobavením díval. Přišla mu
roztomilá s tím jejím rovným nosíkem a velkýma očima barvy moře.
„Jméno sis dal sám, Casey?“zeptala se o několik minut později, když byli venku
a Tara si ohřívala tělo i duši na slunci. Pohlédl na ni úkosem, aby se nemusel
zcela dívat na její krásné tělo.
„Nikoliv, je to jméno, jenž mi dala má matka. Víš co znamená?“zeptal se s
malinko hrdým podtónem v hlase. Lehce přikývla a pak jen tiše vydechla:
„Odvaha.“ Uznale pokýval hlavou. Ta dívka ho čím dál víc překvapovala. Zadíval
se jí do očí, které hleděly na letní oblohu bez mrknutí. Měl nutkavou touhu
vtisknout na ty pootevřené rty polibek. Musel aktivovat všechnu svou vůli, aby
se ovládl. Svaly na čelisti se mu napětím zatnuly. Tara se na něj na chvilku
ohlédla. Ten pohled jí připomínal výjev dávných pověstí o válečnících ze
severu. Sedla si a natáhla k němu ruku. Konečky prstů mu přejížděla po svalech
na čelisti, chtěla aby se uvolnil, aby nevypadal jako kámen, ale jako obyčejný
člověk z masa a kostí. Okamžitě ji chytl za ruku a odtáhl ji ze své tváře.
2. díl, Tara, Casey a začátek cesty, na kterou se vydali...
„Tohle už nedělej, rozumíš?!“řekl poněkud příkře
s pohledem upřeným někam mimo ni. Prudce se nadechla a škubnutím osvobodila
svoji ruku. Klekla si před něj a zpříma se mu zadívala do očí. Byly hřejivě
zelené. Dotýkali se špičkou nosu, tak byla blízko. Zpozoroval, že její oči už
nejsou jemné a mírné, ale že žhnou jako rozbouřená mořská hladina a mají i
stejnou barvu. Přišlo mu to kouzelné. Usmál se, i když jen koutky úst.
Nedokázal přestat vnímat blízkost jejího těla, prostě to nešlo.
„Tak já ti něco řeknu, Casey. Ty už mi nikdy nezkoušej diktovat, co mám
dělat!“promluvila nebezpečně tichým hlasem. Zaskočilo ho to, a tak na ni hleděl
s poněkud nechápavým výrazem. Zapřela se za jeho ramena, aby se mohla pohodlně
postavit. Zíral před sebe a nemohl pochopit, co se právě stalo. Jeho malá,
něžná a ustrašená víla není tak docela křehká ani ustrašená. Nějak mu to nešlo
na rozum, nedokázal to pochopit…
„Taro…“ozvalo se nesměla vedle jejího boku. Okázale ho ignorovala, nehodlala mu
věnovat jedinou minutu pozornosti ba ani vteřinu ne. Odvrátila obličej na
opačnou stranu, než stál Casey. Ramena měla hrdě narovnaná a bradu vysoko
zdviženou. Ve svém vzteku mu přišla ještě hezčí, nemohl si prostě pomoci.
Pousmál se a nechal ji, ať z ní může vyprchat zlost.
Druhý den ráno, ji našel na stejném místě, kde ji zanechal jejímu rozčilení.
Ležela stočená do klubíčka a spala, působila dojmem ztraceného dítěte. Pohladil
ji po vlasech a odhrnul jí je z obličeje.
Všude byly oči, pronásledovaly ji, propalovaly se jí do duše. Nedalo se před
nimi utéci. Byly všude. Nenechaly ji ani na okamžik na pokoji, ať se hnula
kamkoli byly tam taky. Ty oči. Stříbrné jako ocel a přesto hřejivé.
Když se začala ze spaní zmítat, snažil se ji probudit. Po několika nezdařených
pokusech se mu to podařilo, i když za použití trochy násilí. Oči měla
rozespalé, ale jasné. Zcuchané vlasy kolem tváře tvořily nádhernou svatozář.
Měkce ji políbil na čelo. Neucukla, ale cítil, že mu v náručí ztuhla.
„Taro, vnímáš mne?“Zeptal se stále ji svírajíc v náruči. Přikývl. Jednoduchý
pohyb hlavou na horu a dolů, nic víc.
„Už vím, co s tebou bude,“zazubil se. Hleděla na něj očima přivřenýma před
ostrým sluncem, avšak plně při smyslech. Prudce se napřímila a vymanila se z
jeho sevření.
„Tak ty už jsi rozhodl o mém osudu?“rozčertila se. Tvář jí vzteky maličko
zrudla, vypadala roztomile. Casey na ni nechápavě hleděl. Pokrčil rameny a
pokračoval.
„Zde tě nechat nemohu, mohla by jsi prozradit moji totožnost i můj úkryt a vše
by bylo ztraceno. Odvezu tě na ostrovy nedaleko této země, kde žije můj národ.
Budeš tam šťastná, jsme svobodní lidé, ne jako tady.“ Když slyšela jeho slova,
poněkud se uklidnila.
„Vyrazíme na cestu už teď,“rozhodl a vyhoupl ji na nohy, jako by byla jen dítě.
Casey kráčel s lehkostí a elegancí divoké kočky, přestože se mu u pasu
pohupovala těžká válečná sekera. Tara, nezvyklá na příliš dlouhý pochod byla
unavená a bylo jí do pláče. Když už asi postě zakopla, schoulila se do klubíčka
a začala vzlykat. Ačkoli byla vesnická dívka, takovéhle putování pro ni nebylo.
Casey si všimnul, že nikde neslyší její kroky, a tak se zastavil a ohlédl. V
zákrutu zatáčky zahlédl nějakou hromádku obklopenou zlatavou září z vlasů.
Postavil Taru na nohy a upřel na ni tázavý pohled zelených očí. Opřela se o něj
celou svou zanedbatelnou vahou, modrozelené oči potáhnuté závojem slz. Když
ucítil, jak se jí celé tělo chvěje únavou, málem se ulehčením rozesmál. Měl
však dost rozumu na to, zachovat vážnou tvář. Pohladil ji po vlasech a vzal ji
do náruče. Je až příliš lehká, problesklo mu myslí, ale nevěnoval té myšlence
nějak moc výraznou pozornost, spíše hleděl na cestu, aby se nezřítil i se svým
drahocenným nákladem, jemuž rozhodně nechtěl ublížit. Usnula únavou a Casey si
začal pískat veselou písničku, kterou mu zanechali předkové, a jíž si pamatoval
z dětství.
Teplo ohně ji probudilo. Posadila se a pažemi si odejmula kolena. Odpočinutá
nebyla ani za mák, ale rozhodně už se jí nechtělo brečet. Zadívala se do
plamenů.
Stříbrné oči ji pozorovaly přímo z ohně. Jako by se přibližovaly, nemohla od
rozpálených polen a tančících plamenů odtrhnout zrak, nešlo to. Začínala být
zoufalá, chtěla zakřičet, ale z otevřených úst nevyšla ani hláska. Hleděla do
tančících plamenů a viděla jen oči, jenž jí pozorovaly už ve snu, po tom, co
potkala Caseyho.
„Taro?!“křiknul Casey a odstrčil ji z bezprostřední blízkosti plamenů. Tara se
probrala, spatřila vyděšený obličej Caseyho. Nic nechápala, netušila, proč je
najednou vše pryč, ale byla tomu ráda.
„Taro, co se stalo?“zeptal se jí něžně, když zase začala klidně a vyrovnaně
dýchat. Zhluboka se nadechla, než začala vyprávět.
„Když jsem se zadívala do plamenů, najednou jsem viděla oči stříbrné barvy, ale
přesto hřály. Už jednou jsem je viděla ve snu. Podle všeho se to vrací. Bojím
se, Casey,“tu poslední větu zašeptala. Přivinul ji k sobě a hladil jí po
vlasech a jemné tváři. Tělo měla napnuté z prožitého zážitku, ale s jeho doteky
se nakonec uvolnila a dokázala zase usnout. Tentokrát se jí ve snu nezjevily
stříbřitě zbarvené oči.
Za úsvitu jí někdo třásl. Zamručela ze spánku něco nevraživého, ale když
uslyšela Caseyho naléhavý hlas, otevřela oči.
„No konečně se nám naše spící panna probudila,“zubil se na ni odpočatý obličej
jejího průvodce. Nechápala, jak může být tak veselý, když slunce se sotva
vyškrábalo těsně nad vrchol obzoru. Protáhla se a zeširoka zazívala. V ruce jí
přistál skrojek moučné placky a kus pečeného masa od večeře, kterou ani
neochutnala. S chutí všechno snědla do posledního ždibíčku a spokojeně se
vydala na pochod po boku urostlého válečníka. Až do poledne s ním dokázala
udržet krok, potom jí začínala opanovávat únava a bolest v namožených svalech.
Podepřel ji, a přestože šli pomaleji, stále ještě šli. Když mu začala usínat,
opět si ji nadhodil do náruče a dále pochodoval svým vlastním krokem. Večer
zastavil, ale po včerejší zkušenosti s ohněm, ho již nerozdělával. Z východu se
k nim nesla slabá vůně moře. S potěšením ji nasál do chřípí a vychutnával ten
slaně vonící vzduch. Usmál se při představě, že již brzy měl spatřit svůj
domov. Ostrovy Harloän. Už brzy.
Ráno ji probudil šramot kolem místa, kde s Caseym spali. Snažila se prohlédnout
tmu. Když se jí podařilo využít slabé paprsky měsíce zpola za mraky, uviděla
pár svítících očí. Měla dost rozumu na to, aby se ani nehnula nebo nevykřikla.
Opět si lehla, ale oči už zavřít nedokázala. Casey věděl, že je z křoví sledují
oči šelmy, ale nebál se. Tušil, že to zvíře je kočkovlk, kterého kdysi
vyšlechtili mágové pro své potřeby. Nebyl nebezpečný dokud člověk neukázal
čistý strach nebo nekrvácel. Byl neškodný. Pokud jste ho získali jako
společníka a dokázali jste, že jste silnější než-li on, byl vám oddán až na
smrt.
Slunce ji polechtalo na tváři, okamžitě otevřela oči a prohlížela si křoví, kde
k ránu viděla oči toho zvířete. Před sebou v brašně svého společníka našla měch
s vodou, z kterého se s radostí napila a trochu placek. Vzala si jednu. Na
okamžik to umlčelo hladem protestující žaludek. Rozhlížela se kolem, ale
Caseyho nemohla nikde najít, zamrazilo ji v páteři. Urychleně se otočila a s
rukama zatnutýma v pěst před sebou na obranu se rozhlížela. Neviděla však nikoho,
jen v křoví to zašustilo. Opatrně se plížila k místu, odkud se ozýval ten zvuk.
Když křoví rozhrnula zůstala stát jako opařená. Před ní ležel dospělý exemplář
kočkovlka. Na okamžik jako by se svět zúžil jen na ni a toho tvora schopného
zabít jakékoli zvíře, člověka nevyjímaje. Kočičí oči zíraly z mordy vlka na
Taru, jako na něco neobvyklého a nikdy nespatřeného. V tom pohledu nebyla hlad
ani chuť zabíjet, bylo to něco absolutně jiného, těžko definovatelného. Tařiným
tělem proběhlo mravenčení, zachvěla se. Zvíře se přikrčilo a připravilo ke
skoku. Tara se ani nehnula, jen hleděla do divoce se lesknoucích očí.
Nepochybovala, že kočkovlk zaútočí a jediným stiskem mohutných čelistí jí
rozerve hrdlo. Mýlila se. Kočkovlk se odrazil ke skoku, obrovské tělo se vzneslo
nad udivenou Taru.
3. díl o taře, Caseym a kočkovlkovi....
Kočkovlkovo obrovské tělo dopadlo celou svou
vahou na Caseyho, který se díky nárazu zapotácel několika kroky zpět a teprve
potom padl nazad. Kulaté tlapy mu znemožňovaly dýchání. Chroptěl námahou z tak
běžného úkonu jako bylo dýchání. Zahleděl se šelmě do očí, ta jen vycenila zuby
ostré jako nože a hrdelně zasyčela. Tara se okamžitě otočila na místo, kde
čekala kočkovlka. To, co spatřila ji ohromilo. Obrovské tělo kočkovlka stálo
naproti zvířeti drobném těle Caseyho. Okamžitě a bez rozmyslu chytla zvíře za
kůži na krku. Otočilo se po ní, ruka pustila hebkou a hustou kožešinu, rozum
vypověděl službu. Stála a ohromeně zírala na svou ruku, jenž před chvílí
chytila bez známky strachu nejnebezpečnější šelmu za volnou kůži na krku. Casey
se konečně mohl nadechnout, když zvíře bylo částečně dole z jeho těla. Casey s
vypětím všech sil nakonec shodil kočkovlka ze svých boků. Zvíře po něm
rozladěně seklo tlapou a pak se stočilo do klubíčka uprostřed délky mezi Caseym
a Tarou, která byla pořád ještě poněkud vyděšená ze svého činu. Jakmile
překročil místo pomyslné hranice hlídající kočkovlkem, zvíře se napružilo.
Nechal tedy těch pokusů a zahleděl se pevně do očí konsternované dívky.
„Taro, ty jsi čarodějka nebo potomek starých národů?“zeptal se naléhavě. Musel
to vědět, protože pokud je jedno nebo druhé, je to nositelka nejstarší krve,
jaká tu kdy byla. Díky těm, kteří měli krev Starých v žilách vznikl tenhle svět
takový jaký je. To oni ho zničili a potom opět stvořili. Nikdo však neví, co se
s nimi stalo. Proto musí vědět, co je ta dívka doopravdy zač.
„Já nejsem nic z toho, co říkáš, jsem jenom Tara. Obyčejná holka z vesnice,
kterou jsi zachránil před znásilněním. To jsem!“křikla na něj hystericky.
Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.
„To není pravda. Ta šelma tě ochraňuje, cítí z tebe krev Starých, kteří nám
dali tento svět takový, jak ho známe.“oponoval. Pohlédla na něj očima, z nichž
sršely blesky modré jako oceán při bouři.
„Pak tedy jsme to, co říkáš, pak tedy nejsem jen zohavená děvka,“křikla na něj
s hlasem nasazeným o oktávu výš, než sama chtěla. Její hlas zněl, jako hlas
vyděšené pětileté holčičky. Casey k ní vykročil a nevnímal napruženou sílu
kočkovlka. Tara se podívala na zvíře a to blaženě zavrčelo, než se stočilo zase
zpět do klubka a slastně zavřelo oči. Casey uchopil Taru poněkud nešetrně za
ramena a prudce ji otočil. Svatozář vlasů se rozlétla dokola. Odhrnul zbylé
prameny z jejích zad a užasl. Od krku dolů se po páteři kroutily znaky. Vyjekl
a pustil ji.
„Ty jsi nejspíš posledním potomkem Starých,“konstatoval, když se mu podařilo
zklidnit dech. Neodvážila se mu pohlédnout do očí, a tak raději očima pátrala
po kožichu obrovského tvora stvořeného kdysi dávno magií Starých.
„Vždycky jsem byla jiná, cítila jsem to a pokaždé, když jsme se podívala do
zrcadla jsme to i viděla, nejsem člověk. Nepřipadám si tak.“ Ukazováčkem a
palcem jí zvedl bradu a podíval se do očí barvy neklidného moře, které mu tolik
učarovaly.
„Jsi člověk, jako každý jiný, jen neseš znamení Starých a to je důležité. Já
jsem tu žil právě proto, abych někoho z jejich rodu našel,“nadšeně se usmíval.
Nedokázal se udržet a políbil ji na čelo. Zachvěla se při doteku jeho horkých
rtů na svém čele. Kočkovlkovi se z hrdla vyloudil napůl tázavý a napůl vzrušený
zvuk podobný kočičímu předení.
Přivinula se ke Caseymu celou plochou těla, nechala se konejšit v jeho příjemně
horkých dlaních, v nichž se ztrácela před světem a zapomínala na realitu. V
očích kočkovlka to zlatě zazářilo, cítil napětí odehrávající se v lidském těle
dívky. Zakňučel a Tara se konečně probrala. Odstrčila Caseyho s takovou silou,
jako by byla urostlý muž. Zapotácel se a málem přepadl přes kočkovlkovo tělo,
který stačil varovně zavrčet, než se mu Casey nějakým zázrakem vyhnul. Tara se
musela usmát, nemohla si pomoci, přišlo jí to komické, jak se ten obrovský
chlap ztrácí vedle toho zvířete.
“Půjdeme,“řekl a začal odstraňovat pozůstatky jejich tábora. Přikývla, ale ani
se nehnula z místa. Upřeně se zahleděla kočkovlkovi do očí, začala se v nich
ztrácet. Opět se před ní zjevily stříbřité oči, ale nyní se začaly objevovat i
matné kontury obličeje.
Pod prsty cítila hustou srst kočkovlkova těla, který se k ní přiblížil natolik,
že stačil kratičký pohyb čelistí a mohl ji zabít kdyby chtěl. Neudělal to, moc
dlouho čekal na někoho, kdo by k němu lnul, a kdo by ho dokázal vyslyšet
vnitřním sluchem, tak jako ona.
Pojď, pojď ke mně… Neboj, budu s Tebou, vždy budu s Tebou, nikdy Tě neopustím,
tak pojď.
A ona šla, nohy jí nesly pomalými a nejistými krůčky za mořem, protože tam na
ni čeká další osud.
Casey si všimnul, že něco není v pořádku a nedbaje kočkovlkova tázavého
zavrčení, zachytil Taru za paže a trhnutím ji otočil k sobě. Její oči byly
nepřítomné, poněkud ho to vyděsilo, vypadala jako oživlá mrtvola, bez vlastní
vůle. Zatřásl s ní, v tu ránu ucítil, jak ho kočkovlkovi čelisti chytily za
stehno a lehce stiskly. Bolest, která jím projela byla nepochopitelná. Nebyla
to bolest z nohy, jak mu ji obemkly čelisti schopné drtit kosti, ale ta bolest
byla jen v hlavě. Působilo tu něco moc a moc divného. Začínal si připadat jako
oběť a začínal propadat malomyslnosti.
„Casey?“zeptala se tichounce Tara, nechápajíc, proč ji drtí jeho paže železným
sevřením. V myšlenkách se dotkla kočkovlka a ten ho pustil, avšak v očích mu to
stále výhružně vířilo. Casey si třel místo, kde se mu otiskly čelisti
kočkovlka, avšak nespouštěl Taru z očí. Bál se z ní spustit zrak, aby zase
neupadla do toho prapodivného transu.
Aniž by čekala na Caseyho zamířila směrem odkud vanul příjemný vlahý vítr,
který byl cítit po soli. Casey ji bez problémů dohnal, i když mu nešlo na mysl,
jak ta holčina, která se předtím sotva vlekla teď dokáže bez problémů udržet
krok s ním. Napadlo ho, že za to může kočkovlkovo spojení s ní, ale pak nad tou
myšlenkou zatřepal hlavou, aby ji zahnal, přišla mu nesmyslná.
„Taro, kam tak pospícháš?“ozval se Casey, když už měli moře na dohled. Otočila
se na něj s očima široce rozevřenýma. Přelévaly se v nich všechny barvy moře.
„Domů,“odpověděla jednoduše a pokračovala v chůzi dále k moři. Nezbylo mu než
ji následovat. Dokázal za ní jít, přestože svaly na lýtkách i stehnech ho
nesnesitelně pálily únavou. Když se konečně zastavila na břehu a zhroutila se
na čáru přílivu, tak si Casey oddechnul úlevou. Už by neudělala ani krok. Z
posledních sil se vrhnul do vody, aby ze sebe smyl pot a únavu. Jeho plán
vyšel, začal se pomalu uvolňovat po úmorném pochodu.
Kočkovlk hleděl přes moře s toužebným pohledem stejně jako Tara. Caseym přišlo,
že oba vědí, že přesně tím směrem se ukrývají ostrovy, kde vyrostl a odkud
odešel s vírou a posláním najít někoho ze Starých. Těšil se až konečně spatří
zemi, kam patří, kde je jeho domov.
Nikdy tě neopustím, zaznělo jemně v Tařiných myšlenkách. Trhla sebou a zmateně
se rozhlížela. V hlavě jí zazněl lehký a pobavený smích. Prudce se otočila a
spatřila kočkovlka jak na ni upírá zlatý pohled. Po zádech jí přeběhlo
zamrazení. Casey ji pozoroval a pomalu začínal vystupovat z vody, nechtěl ji
zase vidět v transu, navíc se bál, že by se jí mohlo něco stát. Viděl jak
natáhla ruku a pohladila kočkovlka po obrovské mordě. Oddechl si, není v
transu. S úlevou odpadl na čáru přílivu a nechal se konejšit vlnami, kterého ho
omývaly.
Ráno ji probudil lehký dotek studeného čumáku na obličeji. Prudce otevřela oči
a hleděla na nebe obarvené na zlatorudou, to jak se slunce šplhalo na své
místo. Ohlédla se, Casey ještě spal. Kočkovlk táhle zavyl, a tak zkazil moment,
kdy si mohla vzrostlého bojovníka nerušeně prohlédnout. Casey sebou trhnul a
okamžitě sáhnul vedle lůžka po toporu sekery. Když ho nahmatal, uklidnil se.
Taru to velice pobavilo, avšak nedala to najevo, jen v očích jí pobaveně
jiskřilo.
„Na tom není nic vtipného,“obořil se na ni zamračeně. Zacukalo jí v koutcích a
málem se rozesmála. Naštěstí zvládla udržet vážnou tvář při pohledu na
nakvašeného muže.