Warrillow - kapitola 10.
6. 3. 2008
Warrillow 10.
Za chvilku je doběhla i Freilenn, která je sledovala
jen z dálky, ale i tak jí nedokázali utéci příliš. Když dorazila k domku, který
byl vzdálen kousek od moře a nikde je neviděla, uvědomila si, že tedy musí být
uvnitř a již pomaleji se tam vydala. Dveře do domku byly otevřené a tak vešla,
když si přivykla šeru, které zde panovalo, uviděla Warrillow a Rigela jak se
naklání nad mladým mužem. Tiše přistoupila k nim a hleděla do bledé a horečkou
zkoušené tváře mladíka.
„Warrillow, co myslíš, že mu je?“zeptal se Rigel s maličkou nadějí ukrývající
se v jeho hlase.
„Nevím, vypadá to, že je to způsobeno nějakým kouzlem nebo něčím
takovým,“přiznala Warrillow.
„Rigeli, ustup, prohlédnu ho ještě já,“poručila měkce Freilenn. I Warrillow
odstoupila do postele a nechala ji, aby si prohlédla chlapcovo tělo orosené
potem z horečky. Odkryla mu deku a odhalila tak to, čeho si Rigel nevšimnul.
Mladíkovy kalhoty byli na jedné noze celé nasáklé krví, vypadalo to šíleně, ale
rána musela být čerstvá, protože stále krvácela. Rigel mu strhl kalhoty a
zanechal ho jen v jakési bederní roušce, která ho zakrývala. Warrillow
odstrčila svou chráněnku a poslala ji pro slanou mořskou vodu.
Rána vyhlížela opravdu ošklivě a byla po celé délce nohy, jako by tam někdo
kůži něčím zničil tak, že v oblasti rány žádná nezůstala. Warrillow to trochu
připomínalo spáleniny jedné ženy ve vesnici, ale tohle bylo něco jiného.
Freilenn přinesla vodu i s hadříkem. Rudovláska omyla chlapcovo zranění, mořská
voda sice pálila, ale zároveň ránu účinně desinfikovala, což bylo důležité.
Rigel Tonnyho po celou proceduru držel, protože s sebou začal neklidně házet,
ale neprobral se, byl v bezvědomí.
„Rigeli, měl to na té noze již předtím?“zeptala se tmavooká Freilenn. Tázaný
jen zavrtěl hlavou neschopen slova. Nechápal co nebo kdo mohlo jeho svěřenci
takto ublížit.
„Musíme do něj dostat nějaké jídlo a hlavně vodu, bude trvat nejspíš dost
dlouho než se uzdraví a my mu musíme pomoci jak jen to bude možné!“prohlásila
rozhodně Warrillow. Na rány mu přiložily náčinky z bylinek. Warrillow svého
pacienta nehodlala opustit a tak jen dala přinést chleba a hodně vody. Když jí
to přinesli, nalámala kousky chleba do misky a to zalila vodou tak, aby z toho
vznikla jakási kaše. Warrillow položila jednu ruku na chlapcovo čelo a začala
se soustředit, Tonny za několik málo okamžiků otevřel horečkou zastřené oči.
„Tohle sněz,“přidržela mu misku u úst tak, aby vzniklou kaši mohl pohodlně
vysrkat, pak ho opět uložila do postele.
„Bude v pořádku?“zeptala se Freilenn tichým hlasem plným úzkosti, nikdy si
nezvykla na přítomnost smrti.
„To netuším, Freilenn, to opravdu netuším. Ale snědl všechno a to je dobré
znamení,“usmála se na svou chráněnku povzbudivě, odhrnujíc jí spadlý pramen
vlasů z čela. To mladou Freilenn trochu zvedlo náladu a i ona se usmála.
Freilenn měla něžnou andělskou krásu i duši, avšak něco tu Warrillow nesedělo,
ona vypadala mladě a navenek nestárla za to její chráněnka viditelně ano,
trochu ji to znepokojovalo, ale nechala to být.
Warrillow musela na odejít z místnosti na čerstvý vzduch. Když vyšla ze dveří
mořský vánek jí příjemně čechral vlasy. Jeho dotek byl osvěžující. Nevěděla jak
dlouho strávila v domě, ale dle pohybu slunce to muselo být několik hodin, což
jí přišlo neuvěřitelné.
„Warrillow?“ozvalo se za ní tiše. Otočila se za zvukem toho hlasu a uviděla
Rigelovu monumentální postavu.
„Ano, lásko?“odpověděla s očima lesklýma slzami. Vztáhla k němu ruku a na
okamžik si myslela, že j za ni uchopí, ale on ji jen nechal těsně pod tou její.
Byli tak dlouho jeden bez druhého a jsou odloučeni i přes to, že jsou spolu.
Stáli těsně u sebe, až se jejich těla skoro dotýkala.
„Tak dlouho jsem tě toužil spatřit,“hlas mu zněžněl náhlým přívalem citu, který
v něm vyvolávala pouze jedině tato žena.
„Já tebe taky, ale zároveň jsem se bála, protože se tě nemohu dotknout.“
Zahleděla se do těch tmavomodrých studánek, ve kterých se dokázala utopit a z
očí jí skanula jedna jediná slza, jako drahocenná perla. Už, už ji chtěl
setřít, ale na poslední chvíli se zarazil, vzpomněl si na zákony, které ji
svazují.
„Pojď si zabojovat, ať se trochu rozptýlíme,“vyzval ji Rigel. Přikývla a tasila
svůj meč, který si během dne ani nestačila odložit.
Najednou už z nich nebyli dávní milenci, ale stali se šelmami na lovu, které se
jen a pouze snaží přežít. Rigel udeřil jako první. Otočil se v půlobratu a
provedl útok ze strany. Warrillow ho snadno odrazila. Zhoupla se v bocích, aby
dodala svému úderu na síle a provedla sekundu a ihned ukročila zpět. Rigel
uhnul jejímu úderu jen tak, tak a oplatil jí to naznačeným úderem ze strany,
ale Rigelův útok vedl na bělostnou šíji jeho soupeře. Warrillow to na poslední
chvíli odrazila parádou, ale zabrněly ji paže. Rigel ji nešetřil stejně jako
ona jeho. Zamlouvalo se jí, že může dělat něco, co jí baví a hlavně něco, co
umí. Pokračovali tak velmi dlouho až se nakonec projevila Rigelova nepozornost
a čepel Warrillowina meče ho zastudila na krku, přesně na tepně. Jako tehdy,
prolétlo mu hlavou. Při vzpomínce se usmál.
„Copak tě tak moc pobavilo, byl bys mrtvý?!“naoko se zlobila jeho
bezstarostnosti.
„Vzpomněl jsem si jak na mne kdysi mířila úplně stejně dívka v potrhaných
šatech, které jsme nehádal víc než šestnáct let!“objasnil jí, důvod svého
úsměvu. Smutně se pousmála při vzpomínce, kdy ještě byla nevinným a nevědomým
dítětem, jenže to bylo jen do doby než bylo její rodné město zničeno.
„Ale nakonec jí bylo víc než šestnáct let,“zlehka se na něj usmála.
„Ano, to bylo.“ Od jejich prvního setkání se toho mnoho změnilo, ale přesto i
když byli daleko od sebe, necítili se odcizeni. Vzpomněla si na světlovlasou
hlavu svého bratra a rozplakala se. Její rodina jí chyběla tak moc jak to jen
bylo možné. Nikdy nad tím nepřemýšlela, ale nyní věděla, že by dala vše za to,
aby mohla být se svým bratrem a nebo si znovu promluvit s rodiči, dodnes ve
skrytu duše doufá, že se Areddovi tehdy povedlo ten masakr přežít stejně jako
jí. Věřila tomu, spíš jen kvůli sobě, nikdy by si nedokázala přiznat, že její
bratr taktéž zemřel. Nikdy…
„Warrillow, co je, co se stalo?“zeptal se jí starostlivě.
„To nic není, vzpomněla jsme si na svého bratra a svou rodinu,“přiznala se.
„Podívej se na mne!“vyzval ji a pokračoval. „Mrtvé již nevzkřísíš, rozumíš
tomu?“zahleděl se jí do očí a poprvé v nich zahlédl jak se jí ty zlaté skvrnky
v očích jakoby pohybují, ale nakonec to přičetl nějakému klamu, hře světla.
„Najdu ti nějaké šaty, abys tady nechodila jen takhle, nehodí se to.“myslel, že
ji tím zvedne náladu, ale viditelně se mu to nepovedlo. Jen na něj pohlédla
těma nevyzpytatelnýma zelenozlatýma očima. Připevnila si k pasu meč a vešla
zpět do domu. Našla Freilenn jak sedí na Tonnyho posteli a otírá mu zpocené
čelo studeným hadříkem, aby mu srazila horečku.
„Probral se?“zeptala se jí. Dívka jen zavrtěla hlavou, ale neodpověděla.
„Freilenn, běž do našeho domu a přines nějaké jídlo, šaty, obvazy a bylinky,
ano?“
„Dobře, rozumím.“zašeptala a vyšla ven do podvečerního slunce, které jí
rozehrálo barevnou záplavu ve vlasech. Někdo ji chytil za rameno, ohlédla se po
tom doteku.
„Rigeli, nech mne, musím pro něco dojít,“oprostila se z jeho sevření, avšak to
ho neodradilo šel s ní po pláži až k domu, kde ty dvě už tak dlouho žily.
Bylo tam útulno, ale Freilenn se ani na okamžik nezastavila a šla rovnou do
svého pokoje a tam sebrala nějaké šaty pro sebe, které položila na stůl v
hlavní obytně místnosti. V pokoji, kde bydlela Warrillow našla obvazy a plátna,
dokonce i nějaké šaty z doby, kdy žila u Dětí Země, i ty jí vzala a položila je
na stůl. Nakonec tam ještě přihodila něco od všech bylin, které visely ve
svazcích na trámech stropu. Oblečení a obvazy rozdělila do dvou hromádek a
bylinky navršila na třetí hromádku. Dům byl najednou prosycen ostrou a vtíravou
vůní bylin. Rigela z toho až zašimralo v nose a chtělo se mu kýchat jak se tu
mísilo tolik různých vůní. Popadl hromádky látek a oblečení a vyšel z domu na
čerstvý vzduch. Mnohem raději dýchal slaný mořský vzduch než tu kořeněnou
směsici všeho možného tam uvnitř. Za chvilku za ním vyšla ta mladá žena a nesla
v rukou kromě bylinek ještě potraviny. Nechal ji, aby mu je dala na hromádku
látek a s tímto lehkým nákladem šel zpět ke svému domu, udivovalo ho, že bydlel
tak blízko a přece si těch dvou nikdy nevšiml ani on a ani Tonny. I když to
byly všecko vesměs lehké věci, paže ho už začínaly bolet, když své břímě
pokládal na stůl. Když nahlédl do pokoje, kde ležel Tonny, zahlédl rudou
kštici. To ho upokojilo a on šel roztřídit věci a zásoby, které přinesl s
Freilenn. Byliny nechal roztřídit ji a o zbytek se postaral sám, za chvilku byl
i tady cítit štiplavý pach bylin.
Když byl Rigel hotov, musel se opřít o židli, aby se mu nezačalo dělat nevolno.
Pihatá Freilenn se jen zvláštně usmála a otevřela okno, aby dovnitř mohl
čerstvý vzduch. S vděčností se na ní podíval, ale ona již byla pryč. Nechápal
jak se dokázala vytratit, ale na tom nyní nezáleželo. Když se trochu sebral,
zašel se podívat do vedlejšího pokoje, kde ležel Tonny. Warrillow u něj seděla
držíc ho za ruku a prozpěvovala záhadnými slovy. Druhá žena seděla u ní a
pozorovala to naprosto mlčky, a tak aby je nerušil jen vklouzl do místnosti
tiše jako kočka a mlčel. Z Warrillow vyzařovala zvláštní a nepopsatelná síla,
která byla v celé místnosti téměř hmatatelná. Děsila ho a zároveň přitahovala.
Nehnul se však z místa, jen zavřel oči a vzpomínal na dobu, kdy ji držel u
jezera, aby ji přinutil mluvit, na to jak seděla v sedle před ním a spala a na
to jak mu byla odňata. To vše v něm probouzela zvláštní slova té písně, které
nerozuměl. Píseň byla smutná, krásná a děsivá zároveň a vycházela z úst té
nejúžasnější bytosti jakou kdy měl tu čest poznat.
Slova dozněla a Rigel se probral z transu i Tonny otevřel oči a pohlédl na ně
skelným pohledem. „Kdo to udělal?“zeptala se ho něžně Warrillow.
„Muž v černém plášti, neznám ho a nikdy jsme ho tu neviděl, říká, že se
mstí…“vypravil ze sebe namáhavě, zavřel oči, avšak byl stále při vědomí. „Dej
mu napít, Freilenn, ale jen trochu!“varovala ji. Mladší žena uposlechla a k
Tonnyho ústům přiložila okraj sklenice s trochou vody. Mladík pil, co mohl a za
okamžik už byla sklenice prázdná. Warrillow vstala a nechala ho aby nad ním
bděla Freilenn v jeho neklidném spánku. Vyšla z pokoje a ztěžka se posadila na
židli. Rigel se na ni starostlivě zahleděl a zeptal se: „Jsi v pořádku?“ na
jeho otázku však přišla odpověď pouze v gestu nikoli ve slovech, přikývla na
znamení, že ano.
„Převleč se do obyčejných šatů, krásko, bude ti pohodlněji,“přemlouval ji. To
bylo asi poprvé v životě, co ho uposlechla. Z hromady vytáhla jedny fialkové
šaty. Svlékla si suknici, halenu i kazajku a stála před ním zahalená jen do
svých vlasů. Natáhla si šaty a obratně zavázala tkanice na živůtku. Šaty jí
seděly, byly šity na míru. Dlouhé rukávy jí volně splývaly až k zápěstím,
živůtek jí obepínal trup a plná ňadra a sukně jí splývala v záhybech až na zem.
To vše podtrhovalo její krásu a v Rigelovi se rozpálila touha, jakou už dlouho
nezažil. Natáhl se k ní a jen zlehka si omotal pramínek rudých vlasů na prst,
Warrillow na něj hleděla něžnýma očima lesního zvířete, nyní to nebyla šelma,
která chce útočit. Rigel stáhl svou ruku zpět a rychlým krokem vyrazil ven, kde
se již slunce sklánělo k západu. Zhluboka se nadechoval, aby se zklidnil, ale
stejně to nedokázal, bylo to spíše jen horší než před tím. Dotkl se jejích
vlasů a bylo to něco úžasného, nepopsatelného, nechápal se. Nevěděl a ani
nechtěl vědět proč to udělal. Rozběhl se k moři a tam se svalil na kolena do
stále ještě vyhřátého písku. Hleděl na moře a z očí mu stékaly slzy hořkosti a
vzteku. I když by si to moc přál, tyhle pocity prostě nedokázal potlačit, byly
příliš silné a čerstvé.
Warrillow hleděla na otevřené dveře, kterými vyběhl Rigel. Ten monument, ta
socha byl jen člověk, jak si nyní sama přiznala a ona neměla právo nijak
zasahovat do jeho života, ale udělala to. Objevila se před lety v jeho životě a
on jí pomohl najít svou pravou identitu, ale jejich srdce si našla cestu k sobě
a to už nikdy nikdo nezmění. Ale ona by to nyní nejraději změnila, vymazala ho
ze svého srdce i ze svého života, nikdy se s ním nesetkala. Nechápala proč se
tohle všechno děje zrovna a jenom jí a ne někomu jinému, je to příliš kruté,
než aby to byl sen. Plakala nad osudem jenž jí byl dán, ačkoli o něj nestála,
nakonec když se uklidnila, zašla za Freilenn. Když vešla spatřila ji jak sedí
na židli vedle postele drží toho mladíka za ruku a něžně mu prozpěvuje píseň.
Bylo to krásné a úžasné, když viděla, že Freilenn, ten malý cvrček, konečně
našla někoho, kdo se jí zamlouvá.
„Freilenn, mohu se tě na něco zeptat?“přišla k ní Warrillow. „Jistě, ptej
se,“vyzvala ji. „Kdo jsi?“
„Jsem kdo jsem, jedno z Dětí Země, stejně jako ty.“dívka sklopila zrak, aby
skryla lež ve svých očích, která se jí tam nepochybně usídlila. „Ne, maličká,
ty nejsi jako já, já mám v žilách pouze krev Dětí Země, ale u tebe je to jiné.
Ty totiž poměrně rychle stárneš, i když ne tak, jako lidé, přece jen sem to
poznala, tak nelži, ano?“zvedla jí bradu palcem a ukazováčkem. „Tak přece sis
toho všimla. Budu ti tedy vyprávět, kdo ve skutečnosti jsem.“ Freilenn si
odhrnula vlasy z čela, zhluboka se nadechla a počala vyprávět. „Warrillow po
smrti mých rodičů ses mi stala matkou a já jsme ti za to neskonale vděčná, je
to již několik dlouhých let, co jsme odešli z města Pána. Moji rodiče byli
zabiti kvůli mě.“
„Jak to, kvůli tobě?“nechápala rudovláska.
„Nepřerušuj mne prosím. Proč to tak bylo to se dozvíš, když budeš poslouchat.
Moje babička byla velmi krásná, prý jí sem podobná, ale má to jeden háček, ona
nebyla Dítě Země, byla člověkem, ale vzala si mého dědečka, který patřil k
čistokrevné linii Dětí Země. Z tohoto spojení dvou ras vzešla moje matka, ale
je to již velice, velice dávno, co se tak stalo. Tehdy prý ještě neexistoval
zákon o tom, že se naše a jiná rasa nesmí mísit, v těch dobách se tak dělo velmi
často. Ale já jsem jako míšenka byla vypovězena a stejně tak má rodina, je to
kruté a myslím, že to není správné, každý má právo žít svůj vlastní život tak
jak chce, to jen blázni, co jsou posedlí čistokrevností rasy se nevzdají svých
ideálů a zavedou takovéto zákony, které zakazují zamilovaným lidem, aby byli
spolu, je to nanejvýš kruté, ale na mně se zákony Pána nevztahují. Moji rodiče
byli zavražděni jen proto, aby se prolila krev míšenců a jak oni říkají
nečistých, ale mne nechali žít, abych navždy nesla tu tíhu toho, co se stalo.
Je to kruté, ale dá se s tím žít.“dokončila své vyprávění smutně. „Víš, kdo to
udělal, kdo zabil tvé rodiče, holčičko?“zeptala se Warrillow mateřsky. „Ano,
byli to Děti Země.“
Warrillow se zajíkla a poprvé uviděla dospělou ženu a ne malou holčičku o
kterou se tak dlouho starala, a která jí vynahrazovala dceru, kterou nikdy
neměla.
„Freilenn, jsi statečná žena a já se tě jen chci zeptat, co bych měla dělat
já?“
„Nebát se,“odpověděla prostě. Až dnes Warrillow došlo, že se vlastně o Rigela
bojí, protože je jediná osoba na světě na které jí záleží, tedy nyní jsou dvě
on a Freilenn se svým pihatým nosíkem a černýma očima. Ale ten strach prostě
nejde jen tak zničehonic překonat, bude na tom muset pracovat postupně, ona i
Rigel. Jednou budou spolu, musí,proběhlo jí hlavou. Tuto chvíli si vybral Tonny
pro jeden ze svých horečnatých záchvatů a začal s sebou natolik mlít, že se
otevřela jeho rána a opět začala krvácet. Warrillow ho pomocí síly vůle
uklidnila, dodnes ještě nepochopila jak to dělá, ale dokázala pochopit, že se
to někdy může hodit a zvlášť při léčbě raněných, jak si již několik let
ověřovala. Jakmile ležel klidně, stáhla z něj deku a odhalila nově krvácející
ránu, ze které se linul nasládlý pach, což nevěstilo nic dobrého. Rána začínala
hnisat, vyčistili ji tedy příliš pozdě. „Freilenn dones mi vodu, hodně
vody!“křikla na ni a prohlížela ránu. Děvče bylo zpět téměř okamžitě. Warrillow
byla vděčná, že v misce byl i hadřík a důkladně čistila ránu. Nebylo to nic
příjemného, ale musela ten hnis dostat ven, když byla rána čistá už jen slabě
krvácela a to bylo dobré znamení. Přiložila nové náčinky a hocha zase přikryla,
aby byl v teple. „Freilenn, budeš tu u něj?“ Dívka jen přikývla a s lehkým
zašustěním sukní si sedla na své místo na židli.
Warrillow odešla do hlavní místnosti, která sloužila i jako kuchyně a jídelna v
jednom a prohlédla Rigelovy zásoby, aby věděla, co všechno tu má. Nakonec
rozdělala v ohništi menší oheň, na kterém se bude dát snadno vařit. Dala ohřát
vodu, aby mohla začít tvořit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář