Warrillow - kapitola 4.
6. 3. 2008
Warrillow 4.
Vyhoupl se na koňský hřbet a Warrillow si vyhoupl
před sebe, už si zvykl, že sedí před ním a nijak se mu to nechtělo měnit. Jeli
už notně dlouho, když Rigel promluvil:
„Warrillow, jak je možné, že nyní vypadáš jako dospělá a ke všemu ještě
nádherná žena, které bych se rád dotýkal? Ale když jsem tě tenkrát spatřil
přišla jsi mi jako ztracené děvčátko, co neví kudy kam a dokonce jsem ti
netipoval víc než patnáct let. Dokážeš mi to objasnit?“ Hlavu měl položenou na
jejím rameni a při vzpomínkách na jejich nedávné shledání se musel usmát,
opravdu se z ní stala nádherná žena, ale on v ní nechtěl ztratit přítele.
Otočila se na něj. „Dokud jsem tě nepoznala, byla jsem ztracená. Nevím jestli
třeba můj bratr nepřežil ten děsivý masakr v Taroku. Ty jsi mně vrátil zpět do
reality a to mi moc pomohlo, byla jsem taková ztracená dívka,“usmála se na něj
tak, jak to uměla jen ona nebo to tak alespoň Rigel vnímal.
„Rigeli proč tě vlastně zlákalo umění meče?“zeptala se náhle. Rigel tuhle
otázku nečekal. „Vždyť už jsem ti to jednou říkal…“snažil se z toho vykroutit.
Jenže Warrillow se nedala. „Ne, neříkal, vím o tobě jen to, že tě otec učil
tomu samému, co učil ten můj mne a bratra a ještě taky to, že tvůj bratr a
nikoli ty převzal řemeslo tvého otce a to z toho důvodu, že jsi nedokázal
zůstat déle na jednom místě, prostě jsi do vínku dostal toulavé boty. Tak proč
tedy cestuješ po světě s mečem v ruce?“ Rigel si povzdechl, tahle žena se nedá
jen tak odbýt a navíc má dobrou paměť.
„No dobrá, povím ti to tedy. Můj bratr byl skvělý kovář, stejně jako můj otec
jenže s mečem to naprosto neuměl, bylo snadné ho zranit, tudíž i přesto, že
prvorozený jsem já, a tak mělo být na mne pokračovat v rodinné tradici
kovářství, jenže mně kovařina nic neříkala. V boji na meče jsem byl obzvlášť
dobrý na rozdíl od mého bratra. Brzy se ze mne stal bojovník na tolik dobrý, že
jsem porazil i svého otce. Potom co mi padlo osmnáct jsem opustil rodiče a
rodný dům, v tu chvíli se ve mně něco uvolnilo, tuším, že to byla ta skvělá
chuť svobody a nespoutanost mojí povahy co ze mne udělala to, co tu dnes
vidíš,“ Rty mu zvlnil pokřivený úsměv. Warrillow drahnou chvíli mlčela a až po
tom promluvila.
„Já jsem na tom byla podobně akorát s tím rozdílem, že mé potíže většinou způsobovali
muži, poněvadž mi dělali návrhy a nebo se prostě snažili plést se mi do života,
ne plést není to správné slovo, ale nevím jak to vyjádřit.
Otec vždy tvrdil, že mám neobvyklou povahu, jsem prý divoká a nespoutaná a prý
dokáži být i nezávislá, říkával, že mu připomínám divokou šelmu…“dál nemohla
pokračovat, zlomil se jí hlas. Rigelovy paže se kolem ní semknuly jako ochranná
schránka. Dával jí sílu a ona mu za to byla vděčná. Pořád až moc dobře vnímala
tíhu otcova těla na svých zádech, když se ji snažil dostat z města, aby ji
zachránil a ona až do konce toho masakru ležela tiše a nehybně pod otcovým
tělem, aby ji vojáci nezahlédli a nezabili také ji. Moc dobře věděla, že potom
by smrt milovaných lidí byla zbytečná neboť oni usilovali o to, aby se dostala
z města živá a zdravá. Přitiskla se k němu zády a nepromluvila až do večera,
kdy dorazili do města. Tohle město, ale nebylo na rozdíl od většiny ostatních,
tak úplně lidské.
Když se Warrillow rozhlédla kolem sebe, spatřila nádherné stavby vysoké skoro až
do nebe, okamžitě jí to učarovalo. Některé stavby byli částečně ze skla a
červených cihel, byla to nádhera. Většinou byly postaveny z červených cihel,
ale našlo se zde i několik budov kamenných. Nadšením se jí rozšířily oči. Když
dojeli na náměstí ve středu města, spatřili dav lidí, nejdřív nechápali, ale
brzy jim došlo, co se tu děje. Nakonec se jejich podezření potvrdilo, když
uslyšely ledový hlas.
„Tato dívka se odsuzuje k trestu smrti stětím za napadení vojína.“ Po jeho řeči
zazněly bubny. Dav se rozbouřil, Rigel musel Warrillow držet, aby neseskočila z
koně. K vojákovi, který vynesl rozsudek přišla žena v obyčejných šatech se
šerpou přes hruď. Byla již starší, ale bylo na ní vidět, že si uchovala krásu.
„Pane…“vzlykala. „Pane, prosím vás, pusťte ji! Je to moje jediná dcera, prosím
vás!“ Ta žena před ním klečela a on jen zavolal stráž, aby ji odtáhli, žena
byla zoufalá, plakala a stále křičela a prosila za svou dceru. Dav se bouřil,
ale neodvážil se nic podniknout. Děvče stálo v roztrhaných šatech před katem a
popravčím špalkem klidně.
„Chce odsouzenec ještě něco říct?“zeptal se opět ten nemilosrdný voják chladným
hlasem. Dívka se spoutanýma rukama za zády popošla o kus dopředu.
„Lidé, vězte, že jsem to udělala v sebeobraně, ten muž žije a já toho lituji,
protože kdyby byl mrtev, alespoň bych neumírala zbytečně. Myslím, že za pokus o
znásilnění dopad až moc dobře, za to já jsem dnes ráno uviděla svůj poslední
východ slunce. Jen se podívejte na toho nabubřelce, co vynesl můj ortel!“
Prudce pohodila hlavou směrem k vojákovi.
„Ta žena byla moje matka. Jsem její jediná dcera a ty, hajzle, si pamatuj, že
jsi nade mnou vynesl ortel smrti, stejně tak si to bude pamatovat i ten, který
to všechno spískal.“ Opět se odmlčela. „Jmenuji se Renné, ale to již není
důležité. Tímto se loučím s vámi se všemi a doufám, že budete mít v životě více
štěstí než-li sem měla já a moje matka,“ hlas se jí začal lámat.
Rigel to nevydržel a vjel do davu, lidé se před jeho hřebcem rozestupovali a on
lehce dojel až k podiu.
„Pusťte tu dívku!“rozkázal.
„A když ne?“
„Potom ochutnáte ostří mého meče,“konstatoval. Vojáci se rozřehtali, nic tak
hloupého už dlouho neslyšeli. Když viděl, že to s nimi ani na okamžik nijak
nehnulo, seskočil z koně a tasil meč, to už se většina stráží přestala smát.
Warrillow ani na okamžik nezaváhala a rozběhla se po podiu ke spoutané dívce.
Dav se ani nehnul ba ani hlásku nevydal, tak moc byli ohromeni. Jenže i když
byla Warrillow rychlá nedoběhla včas, neboť kat chytil odsouzenkyni pod krkem a
k hrdlu jí tiskl nůž.
Rigel klidně odrážel útoky vojáků. Jeho pružné rychlé pohyby mu pomohly,
protože vojáci byli ve svých zbrojích nemotorní. Rigelův meč se brzy zabarvil
krví, nevěděl, že ta dívka už je prakticky mrtvá, jen bojoval, byl jako stroj,
který rozsévá smrt. Nevnímal bolest ani rány, i když těch zrovna moc nebylo.
Jenže nakonec se přece jen dostavil účinek vojenské přesily. Rigel sice
neztrácel sílu, avšak nedokázal odvracet útok přesily, bylo toho na něj moc.
Sice nevnímal, ale v skrytu duše věděl, že už je stejně vše ztraceno. Vojáci ho
obklíčili a nakonec i spoutali. Byl klidný, nevěděl kde je Warrillow, ale nebál
se o ni, nic necítil.
Warrillow neviděla, jak Rigela přemohli neboť se soustředila pouze na kata. I
když se sebevíc snažila, Renné padla na zem s proříznutým hrdlem. Katův nůž se
zabarvil čistě rudou, Warrillow ztratila zbytek sebeovládání. Už pro ni
neexistovalo nic kromě toho bastarda. Tvrdě ho kopla do hrudi, čímž mu vyrazila
dech, hromotluk se zapotácel a padl na kolena. Rudovlasá bohyně pomsty - tak ji
pojmenovaly místní lidé - hbitě sebrala zakrvavený nůž a sama tomu muži
uštědřila ošklivou ránu, kterou bude mít nadosmrti, od klíční kosti až po prsa
mu vyryla velké krvavé „R“. Potom se nad ním vztyčila a jako by se zrovna
probrala z transu najednou odhodila nůž zbarvený krví vraha a svezla se na
kolena k mrtvole dívky. Její kůže ještě nebyla studená, ale pomalu chladla.
Složila té dívce ruce na hruď tak, jak jí radil instinkt. Lidé stále ještě
ohromení se přiblížili k podiu. První šla matka nebohé Renné. Přistoupila k
tělu své dcery a poklekla vedle té rudovlasé bohyně pomsty, položila jednu svou
ruku na její a pohlédla jí do očí. Neviděla v nich však nic, protože cizinka
měla nečitelný, kamenný výraz. Jen pokývla hlavou a vstala, v tu chvíli se vojáci
vypořádali s Rigelem, kterého už odvedli a nyní byla na řadě ona. Spoutali jí,
nebránila se. Sama se pořádně nedokázala pochopit. Byla naprosto jako hadrová
panenka. Nevedli je do vězení nýbrž o kus dál, kde byla postavená konstrukce ze
dřeva. Stálo tam několik sloupů a v nich vězely řetězy a na konci byly
zakončeny koženými smyčkami.
Rigel pochopil první, co má být jejich trestem a předem litoval, protože
nechtěl, aby se jeho krásce něco stalo. Rigela připoutali k první dvojici
sloupků, nehnul ani brvou, věděl, že by to těm hajzlům vojenským udělalo
nemístnou radost, kdyby se začal zmítat ještě před vykonáním trestu, znamenalo
by to jeho strach a on doopravdy žádný necítil. Tedy až na jeden, ale ten byl
pro něj velice zvláštní, bál se totiž o Warrillow. Warrillow připoutali hned
vedle Rigela. Ani ona se nijak nebránila. Třeba jí ještě ani nedošlo co nás
čeká, pomyslel si Rigel, i přesto,že věděl, že jeho myšlenky jsou bláhové. Lidé
se shromáždili okolo sloupků. Nesouhlasili s vykonáním rozsudku, ale nemohli
nic dělat, i když jim na cizincích docela záleželo, až příliš se báli, že by
mohly skončit tam kde oni, a o to věru nestál nikdo.
Svistot dvou bičů, prořízl hustou atmosféru na náměstí. S neomylnou přesností
zasáhly svůj cíl; záda odsouzenců. Rigel pevně sevřel čelisti, ale déle než pět
ran to nevydržel a z hrdla se mu vydral výkřik. To už měl za sebou celkem šest
ran. Mezitím se Warrillow s pevně zaťatými čelistmi snažila snášet řezavý dotyk
stále dopadajícího biče. V jednu chvíli se podívala vedle a spatřila a uslyšela
Rigelův bolestivý výkřik a posléze ho vojáci sundali ze sloupků, jeho trest byl
vykonán. Warrillow zatnula zuby ještě silněji, uviděla jak se jinak vždy silný
Rigel zhroutil na paže vojáků, které ho podepřely a hodili směrem k davu, potom
za ním letěl i jeho meč. Kupodivu ona měla stále ještě své nože u boku, tedy
dvě dýky. Bič dopadal a zase se stahoval. Bylo to neutuchající mučení.
Nehodlala vojákům dopřát tu podívanou, kdyby vykřikla bolestí nebo jí ukápla
slza bolesti. Když už bylo ran třináct, začala myslet na něco jiného, ve snech
viděla krásnou louku pokrytou kvítím a slyšela zpěv. Pohroužila svou mysl do
meditace o tomto místě, které vídala ve snech. Z meditace ji vytrhl až někoho
křik. Ten hlas řval:
„Hej, kate, nech ji, máš od ní hezkou památku, ale už ji nech! Vydržela třicet
ran a ani nepípla nebo neprojevila slabost, to se tu ještě nikdy nestalo.“ Kat
neposlechl a jeho bič dopadl ještě třikrát. Poslední rána byla nejtvrdší, až se
Warrillow pověsila celou vahou do řetězů, poutajících ji ke sloupům. Pohlédla
do davu, ale Rigel nikde nebyl. Cítila jak jí někdo odvazuje ruce, uvolnila se
jí zápěstí a ona se kupodivu udržela na nohou. Ji vojáci nepodpírali, kdyby
upadla, od ní se vojáci stáhli a se smíšenými výrazy ji sledovali. Podívala se
dolů pod podium a spatřila tam tvář strhanou bolestí s krásně modrýma očima.
Warrillow napřímila záda a dosti jistým krokem přešla až k Rigelovi. Zapotácela
se jen jednou jedinkrát a to, když slézala z podia dolů za Rigelem. Vzala ho za
ruku a pomalinku ho vedla sroceným davem, který je ohromeně pozoroval a
nevěděl, co si o tom má myslet. Rigel se vyšplhal na svého hřebce a prakticky
se hroutil v sedle, rudovlasá společnice ho jistila ze země. Najednou k nim
přišla matka té popravené dívky; Renné.
„Paní,“poklonila se. „Prosím pojďte do mého domu, ošetřím vaše zranění a dám
vám stravu a čistou postel.“nabídla velkoryse. Rudovlasá Warrillow se přátelsky
a hřejivě usmála.
„Děkuji vám, jste velice laskavá, ošetřit nepotřebuji ani tak já jako můj
společník,“pokývla hlavou směrem ke koňskému hřbetu.
Žena je zavedla ven z města, kde se rozprostírala pole, louky, ale hlavně lesy,
ty Warrillow milovala. Ve dveřích je přivítal malý asi desetiletý klučina,
který měl ty samé rysy jako Renné a za ním se ve stínu dveří rýsovala svalnatá
a podsaditá postava muže. Když uviděl v jakém stavu je jezdec na koni, nemeškal
a přiběhl mu na pomoc. Téměř otcovsky ho sundal z koně a v náruči odnesl
dovnitř do domu, klučina mu byl v patách. Nijak mu nevadilo, že Rigel je o dost
větší než on, naprosto mu to nedělalo problémy. Warrillow pustila ryzáka, aby
se proběhl, věděla, že je dobře vycvičený a nikam se nezaběhne. Poté
následovala ženu dovnitř do prosvětlených útrob domu. Rigel již ležel položený
na břiše na posteli a podsaditý muž mu sundal i košili, připravoval si misku s
vodou a hadřík, že mu rány omyje, ale Warrillow mu to nedovolila. Svá zranění
necítila a chůzi již měla jistou, vzala misku s vodou a hadřík a poprosila o
sušený heřmánek. Žena ho ihned donesla. Warrillow ho hodila do horké vody, když
se trochu vylouhoval, nechala ho tam a jemně začala smývat krev z Rigelových
zad. Trochu se cukal.
Warrillow mu položila ruku na čelo a zahleděla se na jeho pohlednou tvář.
Všichni tři přítomní lidé by přísahaly, že kolem slyšely hudbu smíšenou s
melodickým nápěvem nějakých neznámých slov a když uviděly tvář té rudovlasé
ženy, údivem vydechli. Nevypadla normálně. Z obličeje zbyla jen mramorová busta
s očima tak jasnýma, jak to ještě nikdy neviděli, její oči doslova žhnuly zlatem
a mechovou zelení. Byl to nenormální jev, nikdo z nich ho nikdy předtím ani
potom už v životě neviděl. Rigel usnul a cizinka se zdála jako by se najednou
probudila z hlubokého spánku. Vypadala zmateně, ale nezabývala se tím. I nadále
omývala rány svého přítele. Za půl hodiny už měl Rigel záda namazaná mastí a
pokrytá čistými pruhy plátna.
„Jmenuji se Warrillow,“představila se na konec svým hostitelům. Žena se
vzpamatovala jako první.
„Zvláštní jméno…“podotkla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář