Warrillow - kapitola 7.
6. 3. 2008
Warrillow 7.
A najednou ho to napadlo, ozkouší Tonnyho výdrž.
„Poběžíš k moři a zpět tolikrát dokud budeš moci,“pravil Rigel. Chlapec na něj
upřel zvláštní pohled.
„Ano, pane!“řekl a rozběhl se. Neúnavně běhal od Rigela k pobřeží a zpět,
unavil se však asi po desátém pokusu a vyčerpaně se svezl na kolena, Rigel
musel uznat, že chlapec vydržel dlouho, k moři to sice bylo na dohled, ale
jinak to bylo několik desítek metrů.
Rigel popošel ke klečícímu a přerývaně dýchajícímu Tonymu, zvedl ho a zadíval
se mu do potem zalité a zrudlé tváře.
„Jsi dobrý, Tonny, ale dnes je čas jít spát,“pověděl vyčerpanému chlapci Rigel.
Tonny jen přikývl, poněvadž hrdlo měl v jednom ohni. Nechal mladého hocha tam,
kde byl a sám se rozešel k domu, za okamžik za sebou slyšel stále ještě
funícího Tonnyho. Uvnitř vzal ze spíže kousek chleba a džbán vody. Oboje
položil na stůl a nechal s těmito potravinami Tonnyho o samotě. Vrátil se asi za
půl hodiny. Tonny byl najedený a dokonce nechal svému mistrovi kus chleba i
vody. Rigel najednou poznal, že ten chlapec zná bídu až příliš dobře.
„Támhle si můžeš jít lehnout a v klidu se vyspat,“ukázal Rigel někam do
prostoru domu.
Sotva za Tonnym zapadly dveře, vyšel jeho učitel ven. Již se snášel soumrak,
když se přímo k němu snesl nádherný pták. Byl to sokol a ne ledajaký, tenhle
měl na nožičce nějaký kousek něčeho. Nejspíš nějaký provázek, blesklo mu
hlavou.
* * *
Warrillow už byla u Dětí Země několik dní a nyní jí už ani Allrick nepřipadal
krásný, poznala, že je docela dost pyšný na svou hezkou tvářičku a že ani za
mák neumí zacházet s mečem. Docela ji štvalo, že ji zde ten muž, kterého
považovala za přítele zrazuje od jejího cvičení s noži a mečem, i když musel
vidět, že ji to baví.
Nyní seděla u sebe v domě v jednom menším pokojíku, který používala jako
pracovnu. Měla rozžehlé svíčky, v jejichž záři se zdála její pleť ještě
světlejší než normálně. Měla před sebou na stole rozložený pergamen a brkem
namočeným v inkoustu na něj něco črtala a myslí byla u muže, který vyhlížel,
jako by byl z kamene. Nakonec se odtáhla a pozorovala svou kresbu. Vypadala
docela obstojně, což ji poměrně dost udivilo, nikdy totiž nezkoušela kreslit.
Na pergamenu byla černým inkoustem vyvedena osoba v šatech rozevlátých větrem
jak stojí a natahuje ruku k druhé osobě, ale tentokrát mužského pohlaví. Ano,
pokud si myslíte, že je to Warrillow a Rigel, uhádli jste. Srolovala malý
obrázek do maličké ruličky a poodešla k oknu, kde seděl malý sokolík. Přivázala
mu pergamen k nožce a zašeptala Rigelovo jméno. Ptáčka políbila na hlavičku a
nechala ho odlétnout a tajně doufala, že Rigela najde. Sedla si na okenní
sedátko a začala jako už tolikrát, když jí zde bylo smutno, zpívat. Zpívala o
smutné a zavržené lásce, zpívala vždy dlouho do noci a dokonce i Pán ji slyšel
a tak trochu se mu toho rudovlasého ptáčka zželelo a bál se, že mu jeho nový
přírůstek brzy uchřadne smutkem, ale vždy se z toho vyléčil když k němu s
neúnavností a železnou pravidelností Warrillow docházela a prosila ho, aby ji a
Rigela nechal být, ale on ji jen odmítl, že nemůže a odešel. Warrillow to vždy
rozlítilo k nepříčetnosti, raději si tedy vždy šla zacvičit s mečem nebo noži,
uklidnilo ji to a příjemně unavilo. Když skončila svou smutnou píseň zakřičela
zlomeně jméno svého přítele:
„RIGELI!!!“zakřičela tak, až to muselo být slyšet po celém lese a jistě i
daleko odsud, její křik se nesl stejně lehce jako vytí vlků za měsíčné noci.
Zkroušeně se opřela o rám okna a upírala zrak kamsi do daleka, kde tušila svého
přítele.
* * *
Rigel se zastavil v půli pohybu, protože slyšel nějaký vzdálený křik, ten hlas
znal, ale nedokázal ho zařadit, protože byl tak zoufalý. Ale pak se jeho
pozornost obrátila zpět k sokolíkovi. Obezřetně se k němu přiblížil a podivil
se, když k jeho překvapení sokol nehnul ani brvou, ale jen tam tak stál a
čekal, Rigel to zcela nechápal, ale budiž. Odvázal mu od nožky kus pergamenu a
když ho rozmotal, uviděl krásnou malbu ženy a muže, které dělí neviditelná
hranice a ona k němu vztahuje ruku. Rigel i bez dalšího pročítání slov pod
obrázkem zjistil od koho to je, list pocházel od Warrillow. Usedl do trávy
zbrocené večerní rosou a dal se do čtení dopisu:
Rigeli,
Tolik a tolik mi chybíš, sama jsem nejdřív nedokázala pochopit, co mně k tobě
tak moc poutá, ale nyní jsem si jistá… Je to mé srdce. Moc mi na tobě záleží.
Na obrázku jsme my dva a doufám, že jednou se za ruce chytíme a dáme si třeba
jen jediný polibek. Tolik po Tobě toužím, že se to ani nedá slovy vyjádřit.
Jsem zoufalá, Pán mi nechce dát povolení vzdát se svého původu, abych mohla být
s tebou, ale já pevně a celým srdcem věřím, že se mi to jednou podaří a já a ty
budeme spolu.
Líbá Tvá Warrillow
Rigelovy oči se zalily slzami, tolik se bál, že jeho city nejsou opětované, ale
nyní již ví, že i ona k němu cítí něco víc než-li jen obyčejné přátelství a
dojalo ho to natolik, že mu z očí padaly po tvářích slzy štěstí a úlevy, ale
zároveň v tom byla i zlost nad tím, že jsou odloučeni. Na druhou stranu dopisu,
kde bylo místo napsal své lásce odpověď, ale nehodlal ji poslat dříve než-li
ráno, aby si sokolík odpočinul, rozhodl a dal se do psaní.
Lásko,
Dřív jsem ani nedoufal a hlavně ani netušil, že někdy pocítím to, co cítím k
Tobě, i přesto, že jsi ode mne natolik vzdálená. Jsi pro mne sluncem, co mne
opatruje a hřeje ve dne, měsícem, který mi svou krásou a něžným svitem
připomíná Tebe a jsi mi i vzduchem, jenž dýchám, protože bez něj prostě
nedokáži žít. Ta kresba je úžasná, velice obdivuji Tvou odvahu nad tím, že by
ses vzdala svého původu, ale to po Tobě rozhodně nemohu chtít, raději budu žít
bez tebe než abys byla nešťastná, má milovaná Warrillow. Nejdřív jsem k Tobě
necítil nic víc než soucit a přátelství, ale poté si se v mých očích změnila v
ženu, už jsi nebyla dítětem, nevím kdy ta změna nastala, ale nastala, a díky
tomu mé srdce znovu oživlo, tím citem, jenž k Tobě chovám. Mám ti toho tolik co
říct, Warrillow, a budu vždy čekat sokola jako posla zpráv od Tebe.
Líbám Tě má milovaná,
Rigel
Ráno byl Rigel vzhůru již při rozbřesku, zavázal sokolíkovi k noze pergamen a
odeslal ho v dál s tichým šepotem: „
Leť k Warrillow.“ A vypustil ho vstříc vycházejícímu slunci. Sokolík se lehce
vznesl a odletěl předat zprávu své paní.
Za několik málo minut šel vzbudit Tonnyho. Sice se to chlapci nijak moc
nezamlouvalo, ale nedovolil si odmlouvat Mistrovi.
„Na stole máš něco málo k snědku, najez se a pak přijď ven. Jo a nezapomeň si
meč!“připomenul mu s úsměvem Rigel. Tonny se podivil nad proměnou, která se
během noci odehrála s jeho Mistrem. Bylo to k neuvěření. Ten zachmuřený muž s
prázdným pohledem se vůbec nepodobal tomu dnešnímu, který se dokonce usmál a
oči mu modře plály, jakoby vlastním světlem. Najednou mu přišel moc krásný a
neobyčejně silný, vyděl ho úplně jinak než prve, když se s ním setkal. Na stole
našel nějaké ovoce s kouskem sýra a džbán s vodou, ihned to slupnul a vyšel ven
do brzkého jitra. Rigela našel na pláži jak ve větru od moře cvičí s mečem, byl
na něj úchvatný pohled, každá šlacha a každý sval se mu rýsovaly na těle.
Warrillow měla pravdu, když o něm v myšlenkách hovořila jako o monumentu
vytesaném ze skály. Opravdu tak působil, byl sice pohledný to ano, ale jinak
byl na pohled tvrdý jako skála a stejně tak pevný. Tonny k němu šel pomalu a
obezřetně neustále svého učitele pozorujíc. Uchvátil ho pohled na tak dokonale
ovládaný meč, který by snadno mohl uštědřit jedinou ránu, kterou by ukončil
život zasaženého.
Rigel ani na okamžik nepolevil v pozornosti, jenž věnoval cvičení, ale měl již
věkem vypěstovaný jakýsi šestý smysl, jenž ho na přítomnost někoho dalšího
upozornil. A tak jenom řekl:
„Na co čekáš, pojď sem, Tonny, den je krátký!“ Po tomto mu už nestačil mozek
vstřebat jak zjistil, že je tady, ale ani ho to nenapadlo, měl co dělat, aby mu
po patnácti minutách neumdlévaly paže bolestí. Rigel ho nešetřil, ukázal mu
stínovou sestavu úskoků s mečem a jak je provést a on je napodoboval, jenže
Tonny neměl ještě zesílené paže, a tak ho to za chvíli začalo docela zmáhat,
ale Rigel jako by si toho ani nevšiml a nemilosrdně nutil svého žáka
pokračovat. Věděl, že ho Tonny bude jistě brzo nenávidět, pokud tomu tak není
již teď, poněvadž i on svého učitele nenáviděl, když odešel z domova, dostal se
k Mistrům šermu a ti učili žáky nelítostnou formou výcviku při níž nejeden
chlapec ztratil v rukou cit a několikrát se dokonce stalo, že zemřeli.
* * *
Warrillow byla dole na velkém náměstí, kde se většinou konaly menší oslavy a
vyhlížela svého posla, měla za sebou opět jedno neúspěšné smlouvání s Pánem,
ale i tentokrát nebyla její prosba vyslyšena. Nečekala moc dlouho, když jí nad
hlavou zaskřehotal sokol a snesl se jí k nohám, dnes na sobě měla krvavě rudé
šaty s bílými nášivkami, byla jako obvykle krásná aniž by o to usilovala.
Přišla k ní nějaká dívenka a zahleděla se na ni. Byla líbezná, měla černé oči a
hnědé vlasy se zlatými odlesky.
„Copak se děje?“ přiklekla k ní Warrillow. Děvčátko se jí vrhlo kolem krku, i
když jí již bylo skoro dvanáct, nevypadala na to.
„Šššš, maličká, to bude dobré, slibuji! Co se stalo?“konejšila ji.
„Maminka s tatínkem doma leží na posteli!“popotáhla nosíkem posetým něžnými
pihami. Warrillow se málem rozesmála, představila si totiž, co tam asi tak ti
dva dospělí můžou dělat. Ale navenek se dokonale ovládala.
„Opravdu?A jak na té posteli vypadají?“zeptala se naprosto vážným hlasem, plným
zájmu. „No jsou úplně nehybní a nespí, zkoušela jsem je totiž
probudit!“upřesnila dívenka. „Okamžitě mně za nimi doveď, honem!“poručila ve
zlé předtuše rusovláska. Dívka se nenechala moc dlouho přemlouvat a rozeběhla
se směrem k domu své rodiny, držíc se Warrillow za ruku. Když se nechala vést
tím dítětem ani si nevzpomněla na posla zpráv od Rigela, myslela jen na to, že
v bojovém oděvu by jí bylo v tomto šíleném úprku mnohem lépe. Udýchané děvče ji
zavedlo do světlého pokojíku, který ač byl malý, byl útulně a pohodlně
zařízený.
Na posteli leželi dvě osoby. Žena a muž. Obě byly oblečené a ležely jen jako
kdyby byly v hlubokém spánku. Jenže Warrillow věděla své, poslala proto dívenku
pryč. Sotva odešla, prohlédla si obě těla pozorněji. Žena měla na sobě rudé
šaty stejné barvy jaké měla Warrillow vlasy, ale na prsou se jí rozlévala
červená skvrna, jako květ nějaké přenádherné, ale smrtící rostliny. Přesunula
tedy svou pozornost k muži. Na prsou se mu také šířila krásná rudá záplava, ale
zlehka se mu zvedal hrudník. Útočníci ho zřejmě považovali za mrtvého nebo ho
chtěli nechat, aby se trápil, nevěděla. Dotkla se jeho tváře a muži se zachvěly
víčka, ale oči neotevřel. Ze rtů mu unikla slova:
„Dopis. Freilenn!“ A navždy utichl. Warrillow nevěděla, kdo je Freilenn a kde
je onen zmiňovaný dopis, ale přísahala si, že se postará o poslední přání
mrtvého muže, a že dívce nikdy neřekne, že její rodiče byli zabiti, i když
věděla, že jednou to možná udělá, ale ne nyní, až bude dospělá. Nevěděla, kde
začít hledat, a tak nejdřív prohlédla mužův oděv, ale nic tam nenašla, zkusila
tedy své štěstí na šatech té ženy, ale nic nenašla. Chtěla jim dát ruce jako,
kdyby se drželi ve věčném spojení smrti a najednou něco objevila. Mezi nimi
byla malinká skulina a v ní zasunutý tuhý pergamenový dopis. Warrillow v duchu
zajásala, nečekala totiž, že něco přece jenom objeví. Rozlepila pečeť a začetla
se do kudrlinkového rukopisu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář