Warrillow - kapitola 9.
6. 3. 2008
Warrillow 9.
Pořád a pořád se potápěl jen aby se zavděčil
Rigelovi. Až po dalších dlouhých minutách i jeho přemohla únava a odploužil se
ke břehu. Rigel šel za nimi nespouštějíc z nich ani na kratičký okamžik oči.
Viděl, že Tonny zápasí sám sebou a to hlavně se svými bolavými pažemi, že Alan
je hodně vyčerpaný, ale přece jenom by ještě rád něco tropil, bylo mu to vidět
na těch jeho zvláštních očích.
„Tonny, ty už máš pro dnešek volno, již tě nebudu dnes trápit, tvé paže trpí a
ty s nimi… Můžeš tu zůstat, ale ne dlouho nebo onemocníš, jasné?“zeptal se
unaveného chlapce.
„Děkuji, pane,“odpověděl unaveně.
„Alane, ty budeš ještě tady na pláži pěkně cvičit s mečem stejně jako dnes
skoro půl dne cvičil Tonny. Měl jsi někdy v rukou meč?“
„Jistě, Mistře!“odpověděl hrdě chlapec.
„Tak to jsem na tebe zvědav, chlapče!“křivě se pousmál Rigel. Alan ho propíchl
ostrým pohledem. Nikdy se mu nikdo nevysmíval. A pokud ano, brzy za to
zaplatil. Alan byl více dítětem ulice než čímkoli jiným. Uměl se uživit, i když
někdy to bylo spíš živoření než-li život.
„Alane, počkej zde, obleč se a já ti zatím dojdu obstarat meč,“řekl Rigel s
přísným pohledem. Ten pohled potlačil všechen vzdor, který začal v hochovi
pomalinku narůstat. Rigel si přes sebe přetáhl pouze jednoduchou tuniku a rychlým
krokem rázoval k domu pro svůj meč a pro jeden menší pro Alana. Zbraně našel
prakticky okamžitě, nikdy je nedával na různá místa, měl v nich rád pořádek.
Vzal zbraně a urychleně vyrázoval ven z domu na pláž. Tonny se sušil venku na
pozdně odpoledním slunci, zatímco Alan nevěděl co dělat a jen tak bezcílně
kopal do kamínků, které vyplavilo moře. Ani jeden z hochů si nevšiml, že je
jejich učitel již zpět, a tak nebylo s podivem, že sebou Alan poděšeně trhl,
když mu na rameno dopadla čísi tvrdá a pevná ruka. Rigelovu tvář opět zhyzdil
onen křivý úsměv.
Podal chlapci meč a zaujal pozici výhodnou pro útok s rozkročenýma nohama. Alan
zaujal obdobnou pozici naproti němu. Rigelovi jen blesklo hlavou, že ten
klučina už jistě bojoval, jenže neměl potřebný výcvik. První rána byla poněkud
nečekaná a Rigela maličko zabrněla paže z nárazu oceli o ocel. Pak už na nic
nemyslel a soustředil se jen na protivníka. Zhoupl se v bocích a až obdivuhodně
rychle sekl po Alanovi, ten ustoupil o krok zpět. Rigel si toho všiml a zasadil
prudkou ránu vedenou zespoda na ostří Alanova meče. Tomu nárazem tak zabrněli
paže, že mu meč vylítl z rukou a dopadl s měkkým žuchnutím do písku.
Tonny ten rychlý souboj sledoval se značným zaujetím, nyní již nebude ani ve
snu pochybovat o kvalitách svého Mistra. Rigel podal Alanovi meč a ten ho
přijal.
„Od nynějška, Alane, budeš tento meč opatrovat lépe než oko v hlavě a jestli na
něm jen jednou naleznu nějaký šrám nebo bude mít ztupené ostří tak si mně
nepřej, chlapče!“zavrčel výhružně. Alan velice dobře pochopil, že kdyby na
ostří meče byl jen maličký škrábanec bude za to platit.
„Zkusíme naprosto stejné cvičení jaké dnes prováděl i Tonny, Alane.“
„Co je to za cvičení?“
„Stínová sestava, která ti jednoho dne možná zachrání život. Jsou v ní údery,
úskoky, kryty i seky… Prostě vše, co by se ti jednou mohlo hodit, budeš přesně
opakovat moje pohyby!“
Alan pochopil, co dělat, velice rychle a tak se oddával stínovému boji ze všech
svých sil.
***
Zabalila si nějaké šaty a ještě k nim přihodila své nože a meč. Nakonec se
rozhodla zabalit i bojovou výstroj, kterou jí tehdy na břehu jezera daroval
Rigel. Připadalo jí, že je to už tak dávno, jako kdyby uběhlo přes tisíc let,
ale ono to přitom nijak moc dlouho nebylo v porovnání s věkem celého světa. Z
myšlenek jí vytrhla až Freilenn.
„Warrillow, pojďme odtud již nyní,“zaprosila holčička. Warrillow jí pohladila
něžně po vláskách a ještě zabalila do vaku nějaké jídlo a měch s vodou.
„Tak tedy pojďme, Freilenn.“ Nabídla děvčátku ruku a vyšla ze svého domu. Nikdo
si jich nevšímal, nebylo nic neobvyklého, že si občas někdo z města vyšel do
lesa načerpat novou životní energii.
„Kam jdeš?“zasyčel někdo zpoza nejbližšího stromu. Warrillow zareagovala
naprosto okamžitě, instinktivně postrčila děvčátko za sebe a s rozkročenýma
nohama se postavila neznámému nebezpečí. Nakonec se ukázalo, že ten hlas patřil
pouze a jedině Allrickovi.
„Jdu tam, kam chci a ty mi v tom, drahý Allricku, nezabráníš!“oči jí plály
divokým světlem šelmy.
„Ty jsi moje! Slyšíš? Moje!!!“zvýšil na ni hlas.
„Ne, Allricku, tobě já nepatřím, je jen jeden muž, kterému bych mohla patřit,
ale od toho mne dělí hranice skoro tak silná jako sama smrt a nyní ustup ať
mohu se svou společnicí projít nebo si to odpykáš u Pána!“zavrčela tak ledově
až Allrick zůstal nevěřícně stát na místě. Nechápal, kde se v ní vzala taková
síla na to, aby mu odporovala, s takovým tónem hlasu se u ní ještě nikdy
nesetkal. Zarazilo ho to natolik, že dokonce couvl o pár kroků zpět a bezděčně
stáhl paži, kterou natáhl, aby ji uhodil.
Čapla Freilenn za ruku a díky rychlému kroku zanechala místo této události brzy
za sebou. Trvalo jí asi dva dny, než se s malou Freilenn dostala daleko od
města Dětí Země. No daleko, byla dále než si myslela, že dojdou. Našla starou
chatrč u skály nad mořem. Vypadala neobydlená a tak se tam rozhodla s dívkou
žít. Bylo to pěkné místo a i přes svou opuštěnost z něj vyzařovala útulnost a
mír. Uvnitř se dokonce nalézaly tři místnosti, sice to nebyly nějak moc extra
velké pokoje, ale i tak to stačilo pro pohodlí obou žen. Freilenn dala
Warrillow ten o kousek větší pokoj než si vybrala pro sebe. Chtěla tomu
děvčátku dát všechno pohodlí, které se jí nedostávalo v rodném domě. Sotva se
stačili trochu zabydlet, převlékla se Warrillow do kožené výstroje. Konečně se
cítila dobře a ne jako vězeň, kterého si oblékají tak, aby se cítil dobře, i
když popravdě, potom se jako vězeň cítí daleko více. Tak to alespoň vnímala
ona. Nyní se dostala z moci Pána a byla tomu vděčná. Dlouho se mu vzpírala a on
s tím nemohl nic dělat, protože jí nedokázal zlomit a donutit ji slepě
poslouchat, co jí řekne.
„Jůůůů, Warrillow, co to máš na sobě?“podivovalo se děvče kožené výstroji,
kterou měla rudovláska na sobě.
„To je výstroj vhodná pro boj, je pevná a pokud na ní není člověk zvyklý i
poněkud nepohodlná, ale to není můj případ,“usmála se na děvčátko. „Nechceš se
tu trochu projít?“zeptala se jí Warrillow. Freilenn nadšeně souhlasila, jak to
umí snad jen děti, které ještě nepoznali krutost. Freilenn chytla svou
opatrovnici za ruku a vlekla ji za sebou. Warrillow slyšela moře a chtěla najít
cestu k němu, chtěla jeho krásu ukázat maličké Freilenn, která nikdy neměla
vytáhnout paty z města, odkud ji paradoxně dostala smrt jejích nejbližších.
Kráčeli po hraně útesu až se dostaly k malé pěšince, která vedla dolů na
písečnou pláž. Rudovláska šla první, těsně následována Freilenn. Úžas v černých
očích děvčete jí stál za to, že slezla sem dolů.
Freilenn měla široce rozevřené oči plné úžasu, mořský vánek si pohrával s
jejími vlasy a jemně jí je cuchal, jako by jí hladil. Warrillow si poprvé do
chvíle co ji spatřila uvědomila, že ta dívka má v sobě něco zvláštního.
Nevěděla přesně, co to něco je, ale věděla, že jí to dělá výjimečnou. Vypadala
jako anděl. Padlý anděl, opravila se Warrillow v duchu. Protože jen padlý
andělé by mohli být jako smrtelníci. Nějak podvědomě si uvědomovala, že tahle
dívka nikdy nikomu neublíží nebo alespoň ne záměrně.
Když jí tak pozorovala vzpomněla si na jiné děvčátko. Děvčátko se zelenozlatýma
očima, které nemělo žádné opravdové kamarády. Všechny děti se jí bály a nebo jí
záviděly, i když nikdy nepochopila co jí závidí. Jedině její rodina ji měla
opravdu ráda. Otec se v jejím ranném věku rozhodl, že se musí naučit zacházet s
mečem, nožem i lukem, běhat, lovit, prostě mít dovednosti, které by ji dokázaly
v případě potřeby udržet na živu nebo jí zachránit život. Pro malé děvčátko se
brzy toto cvičení stalo vším, co v životě měla. Už jí nevadilo, že nemá žádné
pravé kamarády, protože měla svou činnost a díky volnému času mohla cvičit jak
se jí zachtělo a to jí vyhovovalo. Tento výcvik se jí stal vzduchem, který
potřebovala aby mohla dýchat.
Minuty se měnily v hodiny, hodiny se měnily v dny, dny se měnily v týdny, týdny
se měnily v měsíce a měsíce v roky. Takhle hladce plyne čas a ani u našich
přátel tomu nebylo jinak.
Alan nedokončil svůj výcvik u Rigela a po nějakém čase beze stopy zmizel, nikdo
se po něm nikdy ani slůvkem nesháněl, byl sirotkem a sirotkem nejspíš zůstal až
do konce svých dní. Tonny dokončil úspěšně Rigelův tvrdý výcvik a i když nebyl
nijak silný naučil se využívat svoje přednosti jako byla mrštnost a logika v
boji. Vyrostl z něj vcelku pohledný mladík. Samotného Rigela jako by se ani zub
času nedokázal dotknout, neboť vypadal naprosto stejně jako před lety, kdy se
setkal na kopci nad městem Tarok s krásnou Warrillow, snad jen těch pár vrásek
kolem očí svědčilo o tom, že je to ten samý, ale starší člověk než tehdy.
Rudovlasá Warrillow zůstala stále stejně krásnou, nedotkl se jí ani čas a ani
smutek po muži jehož nade vše milovala, nikdy se nedozvěděla, že Pán Dětí Země
svolil k tomu, aby se za svoje zásluhy nakonec přece jen mohla setkat s mužem
svého života. Díky svému umění léčit se stala známou v okolních vesnicích.
Nikdy k ní nedorazil žádný posel, poněvadž nikdo netušil, kam odešla. Malá
Freilenn i přesto, že podstoupila dle své opatrovnice nutný výcvik s nožem, aby
se v případě potřeby dokázala bránit, nikdy zbraň na nikoho nepoužila, nebyla
toho schopna. Byla svým způsobem velice krásná, ale zatím se pro ní nenašel-jak
říkala Warrillow-muž hodný jejího laskavého srdce a něžné duše.
Byl krásný horký den a Freilenn si s Warrillow dopřávaly volný den na pláži.
Rudovláska se koupala v moři a užívala si chladný dotek vody na svém těle,
zatímco její společnice se procházela po pobřeží a sbírala mušličky.
„Warrillow! Támhle na pláži je muž a jde sem!“zakřičela na svou opatrovnici
Freilenn ze břehu a v duchu se modlila, aby jí slyšela. Warrillow ač by se to
někomu mohlo zdát nemožné ji slyšela až moc dobře, okamžitě se jala plavat ke
břehu a zamířila pro své šaty, kde měla i svůj lehký meč. Když vylézala na břeh
halily ji její vlasy jako plášť. V rychlosti si ještě stačila sice nedbale, ale
přece obléci koženou výstroj a k pasu připnout meč, na jehož jílec si obezřetně
položila pravou ruku. Muž k ní došel sice rychlejším krokem, avšak udýchaný
nebyl ani náhodou. Warrillow se zdál povědomý, jenže ho nedokázala nikam
zařadit, měl několik dní neoholenou tvář a vlasy mu padaly do obličeje. Ale ta
chůze, to hrdé držení ramen a zad jí přišlo až moc povědomé. Ale to nemohlo být
možné, to nebyl on, nemohl. Takové a podobné myšlenky jí letěly hlavou
rychlostí blesku.
V muži zadoutnala jiskřička naděje, že by to konečně mohla být ona, i když tomu
už sám nevěřil, zdálo se to být nemožné. Dnes se vydal na cestu po pláži,
rozhodl se, že se poohlédne po proslavené léčitelce, protože Tonny onemocněl a
jiný vhodný kandidát na dědice titulu Mistr meče tu nebyl, bál se o něj,
jelikož ten chlapec mu přirostl svým způsobem k srdci. Nikdy léčitelku neviděl,
lidé u kterých se na ni vyptával mu říkali, že je to kráska lesů a pokud ji
uvidí, že ji určitě pozná. Když se stav jeho učedníka nelepšil, vydal se hledat
tu ženu s léčitelskými schopnostmi. A nyní když hleděl na léčitelku - nikdo
jiný to dle popisu být ani nemohl - se v jeho nitru z doutnající jiskřičky
rozhořel plamen naděje, kterou si tak strašně dlouho hýčkal.
„Kdo je nemocný, pokud nikdo, tak proč si přišel?“zeptala se ho obezřetně.
Freilenn stála kousek za svojí adoptivní matkou a sledovala ten výjev před
sebou.
„Mám doma nemocného mladého muže a nevím co mu je, pomůžeš mi?“zeptal se
odevzdaně, ale přece hlasem plným síly a odvahy. Warrillow poklesla ruka
svírající jílec meče a pohlédla cizinci do tváře. Náhle zafoukal vítr a odhalil
jí tak pár očí sytě modrých jako půlnoční nebe. Nemohlo být pochyb aby to byl
nikdo jiný.
„Rigeli?!“zašeptala tak tichounce až mu její slova musel donést vítr.
„Ano, krásko, mé jméno je Rigel a jsem moc rád, že jsi na mne nezapomněla, ale
nyní omluv mou neomalenost a poběž k chlapci, který na tebe čeká v
horečkách!“usmál se na ni, ale ihned zase zvážněl. Rudovláska jen přikývla a
rozeběhla se, úplně zapomněla, že tam byla ještě nějaká třetí osoba a Freilenn
zvědavá jak se to bude dál vyvíjet se dala do běhu. I přesto, že jejich tempu
moc nestačila, nedokázali jí ani na okamžik zmizet z dohledu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář