Warrillow - kapitola 1.
Warrillow 1.
Na louce seděla tiše nějaká postava. Měla rovná, vzpřímená
záda a němě snášela déšť padající z nebe a smáčející její kůži, šat i vlasy.
Někdo si jí všiml v její samotě a šel k ní. Byl to urostlý muž. Ta záhadná
postava se však ani nehnula. Zadíval se jí do očí, které byli veliké a tmavě
zelené s malými zlatými skvrnkami, měla něžný pohled. Přehodil přes ni svůj
plášť, aby se trochu zahřála. Konečně k němu vzhlédla jako by ho zaregistrovala
až nyní. Uvědomil si, že si prohlíží její obličej, byla neobyčejně krásná.
„Děvče, slyšíš mně?“ zeptal se jemným tónem hlasu. Zlehka přikývla.
„Vezmu tě do náruče a odnesu do sucha, ano?“ oznámil jí klidně. Co se jí asi
muselo stát, že je naprosto bez sebe?ptal se sám sebe v duchu, když ji bral do
náručí a posazoval ji před sebe na koně. Sotva ujeli klusem pár metrů, stočila
se mu do náruče jako kočka. Na okamžik ho to překvapilo, ale nakonec proč ne?
Za několik málo okamžiků se ocitli před kamenným domem o dvou místnostech, u
kterého se blýskalo rozlehlé jezero. Sundal ji z koně a opětovně si ji vyhoupl
do náruče. Odnesl ji dovnitř a posadil ji na židli. Neprotestovala, prakticky
se ani nehnula. I když věděl, že jí i v jeho plášti musí být zima ani jednou se
nezachvěla, přišlo mu, že snad ani nevnímá chlad. Padl večer a ona se ještě ani
nehnula, řekl si, že takhle už to dál nejde a klekl si k židli, na které
seděla.
„Děvče?“ zkusil to jemně, ale na jeho otázku nepřišla žádná odezva.
„Děvče?!“ zkusil to důrazněji a kupodivu to pomohlo, upřela na něj ty veliké
oči.
„Nejsem děvče,“ ucedila. Trochu ho to vylekalo, myslel, že je nejspíš němá.
„Tak jak se jmenuješ?“
„Warrillow.“
„Zvláštní jméno, nikdy jsem ho neslyšel.“
„To je docela možné, dal mi ho otec.“ Překvapila ho její výřečnost, najednou
jako by z ní všechno spadlo a ona se rozmluvila.
„Kolik ti je, vypadáš mladičká?!“ zeptal se s úmyslem pokračovat v konverzaci.
O tu maličkou neměl nejmenší zájem, vždyť jí nemohlo být více než 15 nebo
„Co tě to zajímá?“ rozčertila se. Něco ho napadlo, když má tak ostrý jazýček,
vytrestá ji po svém. Konečky prstů přejížděl po stále ještě vlhké látce sukně
na Warrillowiných stehnech. Cítil jak se zachvěla, nebyl ohledně žen žádný
zelenáč. Ale její reakci, která se po jeho doteku dostavila téměř okamžitě,
nečekal. Na tváři mu tvrdě přistála její pěst a ona sama se až neuvěřitelně
mrštně postavila a zaujala obrané postavení. S ohromením se postavil a levou
rukou si mnul bolavou čelist, kde ho udeřila ta záhadná dívenka. Jeho původní
záměr vytrestat ji se mu vymstil.
„Snad by ses nechtěla prát?“ slyšel se jak říká. Neodpověděla, ale oči jí
zlověstně potemněly, bojovně vystrčila bradu. Rozhlížela se po místnosti ve
snaze najít něco, čím by se mohla bránit, ale viděla jen meč u jeho boku, musí
to zkusit. Přešla z bojovné pozice do úplně normální, spíše podrobené. Dotkla
se jeho tváře v místě kam ho uhodila její pěst. Přejela po tom místě konečky
prstů tak jemně, jako když letní vánek lehce načechrá zelené listí stromů.
Chytil jí za ruku a jemně si konečky jejích prstů přiblížil ke rtům, necukla
jenom se zachvěla. Volnou pravou rukou ho hladila po zádech až sjela k jeho
boku, přestože od ní čekal nějaký podfuk a sám ji ani na okamžik nechtěl, byla
pro něj prostě žabec, tak to, co provedla se mu stalo poprvé a poněkud ho to
ohromilo.
Mrštně mu od pasu vytasila meč a uskočila od něj. Meč měla v pohotovostní
poloze, namířený na něj. Okamžik ohromení vystřídala zlost na samu sebe, ale
byl natolik zkušený a inteligentní, že věděl, že pokud se nechá zaslepit zlostí
tak v souboji prohraje, uklidnil se tedy, pohlédl jí do očí.Všiml si, že byla
poměrně vysoká ale přesto mu sahala sotva k ramenům. Věděl, že za chvilku se jí
unaví paže, kterými svírala jílec jeho meče.
„Co po mně chceš?“ vyštěkla na něj.
„Nic. Jsi jen obyčejný žabec, nejsi ještě skutečná žena!“ ujistil ji.
„Cože sem?“ otázala se toho urostlého muže nevěřícně.
„Žabec,“zopakoval jí klidně. V očích jí zlostně blýsklo.
„Od kolika let považuješ dívky za ženy, když neuznáváš, že v mém věku jsem
žena?“
„To je různé, ale teď už mi vrať ten meč, je na tebe příliš těžký,“požádal ji
klidně. To ji vrátilo do reality, odmítla mu ho vrátit a navíc mu jeho hrot
namířila na hrdlo. Jeho ledový pohled se jí zařízl hluboko do duše. Tenhle
člověk se nebál smrti, bylo mu jedno jestli ho zabije, to ji odrovnalo, v
životě se s někým takovým nesetkala.
„Chceš-li to udělat tak neváhej a zaryj mi hrot mého vlastního meče do hrdla,
ale pokud ne, tak s tím přestaň!“ poučil ji. Warrillow se zachvěla, věděla, že
stačil jen nepatrný pohyb a ten muž už mohl být v Pánu, ale nedokázala to,
viděla už tolik utrpení, že nyní by nedokázala ublížit. Sklonila meč a z očí se
jí začaly kutálet slzy. Zasunul meč do pochvy a odepnul ho od boku. Něžně ji
objal a nechal ji, aby se vyplakala ze svého trápení. Když k němu po dlouhé
době vzhlédla měla uplakanou tvář a zarudlé oči, ale přesto byla neobyčejně
hezká, přišlo mu to zvláštní.
„Děkuju,“ špitla s pohledem upřeným do jeho veselých modrých očí, které měly
úžasně temnou a sytou barvu. Přitiskl ji k sobě ještě pevněji, tohle mu už
dlouho nikdo neřekl. Nakonec se vytáhla na špičky a na tvář mu vtiskla
mlaskavou přátelskou pusu.
„Dvacet.“
„Co?“zeptal se nechápavě.
„Je mi dvacet!“ zopakovala s poloúsměvem.
„Tak přeci jen nejsi žabec,“ usmál se na ní. „Mé jméno je Rigel, krásná
Warrillow,“ zadeklamoval.
„Je tu někde postel? Jsem unavená…“ Rozesmálo ho to, tahle dívka a unavená?
Tomu nevěří po tom, co na něj vytáhla jeho vlastní meč.
„Pojď za mnou,“vyzval ji. Vešel do druhé místnosti, na vyvýšeném místě bylo
uděláno velké lůžko – pohodlně se tam vejdou dva lidé a ještě zbude místo.
Uložil ji jako malou holčičku, usnula téměř okamžitě. Posadil se k ní na
postel, zády se opřel o zeď domku. Už usínal, když se k němu ze spánku
přivinula, měl sundanou košili, byl jen v kalhotách, aby ji nepohoršil. Hlavu
mu položila na prsa a ruku stejně tak. Ze spánku se usmála. Když ji spatřil s
vlasy rozhozenými na jeho hrudi a jejích zádech, s pletí bílou jako porcelán či
mramor a tím sladkým úsměvem, zdálo se mu to jako nejkrásnější obraz, který kdy
viděl. Ta dívka byla ohromně záhadná, stejně jako krásná. Prsty jí přejel po
zkosené linii obočí, zavrtěla se. Prsty začal sjíždět po linii její šíje až k
ramenům, pak se zarazil, vždyť po ní přece vůbec netouží, tak co blázní!
Vyhuboval si v duchu. Za nějakou dobu se i jemu samotnému podařilo odplout do
říše snů.
Probudila se a zjistila, že se mu ve spánku překulila na hruď a, že Rigel ji ze
spánku objal tak pevně, jako by se bál, že se snad rozplyne a zmizí mu. Sama se
té úvaze musela usmát. Odhrnula mu z obličeje pramen černých vlasů, zavrtěl se.
Nevěděl, že ji už nějakou dobu pozoruje z pod přivřených víček.
„Dobré ráno, Warrillow!“pozdravil ji až sebou leknutím trhla. Zastyděla se za
tak důvěrný dotek, který si k němu dovolila, když si myslela, že spí. Její
rozpaky rozehnal jedinou větou. „Co by si chtěla k snídani?“ usmál se na ni. V
úsměvu odhalil dokonale bílé a rovné zuby. Překvapilo ho, když řekla jenom: „Stačí
čerstvá voda, o své jídlo se postarám, nejsem žádná princeznička!“ Tak tímhle
mu vyrazila dech, ještě nikdy se s takovouhle reakcí nesetkal, ba co víc, ještě
nikdy se nesetkal s takovouto ženou, už pro něj nebyla žabcem, ale dospělou
ženou. Vymanila se z jeho objetí a vyšla ven z domu, slunce již stálo na obloze
dosti vysoko. Musela tedy spát strašně dlouho, stejně jako on. Když před sebou
uviděl jezero s nádherně čistou vodou, neodolala. Shodila ze sebe napůl
roztrhané šaty a skočila do příjemně chladivé vody. Odplavala kus od břehu a
když se otočila stál tam Rigel přesně po pas ve vodě, nemohla jinak než na něj
koukat. Měl to nejnádhernější tělo, které kdy viděla. Byl prostě dokonalý a
krásný. Vypadalo to, že si jí nevšiml. Zahoukala jako sova, přesně jak ji to
učil otec. Při vzpomínce na otce se jí tvář zkřivila smutkem, hned tyto chmurné
myšlenky zaplašila. Otočil se po zvuku. Spatřil ji, koukala z ní jenom hlava a
smála se od ucha k uchu. Nečekal a vrhl se za ní do vody. Ani jednomu z nich
nevadilo, že jsou oba tak, jak je Bůh stvořil. Nestačila mu uplavat, chytil ji
za ruku a přitiskl si ji zády k sobě.
„Na břehu máš nové oblečení, všiml jsem si, že tvé staré šaty už drželi jen na
heslo.“
„Co budeme dělat, Rigeli?“ Věděl, že se ta otázka netýká této situace, ale
budoucnosti. „Vrátíš se domů, nejdeš si nějakého pěkného a hodného manžela a
budeš mít kopu dětí a až budeš stará vzpomeneš si na mně,“ sám se tomu musel
zeširoka usmát. Neviděl její oči rozšířené hrůzou při zmínce o domovu. Domovu,
který už neexistuje.