Oběť
Dala jsem štěstí,
Ale netušila, jak moc to bude bolet.
Dala jsem naději
A netušila, že ji ztrácím.
Proto teď sama noční tmou se vracím,
Byla bych mrtvá raději
A přitom zalykám se radostí,
Že jsem vyhověla dvěma srdcím.
Jejich touze a žádosti.
Však běda
Na své srdce jsem si nevzpomněla,
Jeho potřeby i city umlčela.
Své vzpomínky jsem zahalila do pláště
Temného, jak můj rozum ve chvíli,
Kdy jeden druhého jsme ztratili.
Stále si říkám bez záště,
Že se všechny rány zahojí,
Ale vzpomínky někdy zabolí.
Vědět tak dříve, jak těžké je zapomenout
Na hlas, který jsem slýchala.
Ani jednou si nevzpomenout,
Kde jsem svou lásku nechala.
Je nemožné dávat a neokrádat sebe
Už nemám nic
A tobě snáším modré z nebe.
Co říci víc,
Snad jen přát jí i Tobě štěstí.
Polknout slzy a pevně zatnout pěsti.
Fotkám na stěně teď žaluji
a nezbývá mi, než si přiznat,
že tě stále ještě miluji.
