Tak už neplač!
25. 10. 2006
Řekl mi kdosi.
Ohlédnu se a?.
Jen slunce prosvítá mezi stromy,
drátěný plot.
Na něm sedí dva kosi.
Naslouchám,
zda se ozve znova
ten tichý hlas, ta konejšivá slova.
Snad jen ozvěna bolesti
si se mnou krutě zahrává.
Směj se!
slyším zase.
A čemu asi?
Ostatním, nebo sama sobě?
Cizímu neštěstí,
nebo svojí kráse?
Nech mě být,
ty dotěrný hlase,
výsměchu mého ponížení,
otroku ticha.
Můžu plakat,
kdykoli se mi zachce
a tobě do toho nic není.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář