Potom
John
Feyer nebyl žádný svatoušek. Ba právě naopak, měl na krku spoustu obvinění
z loupežných přepadení, krádeží, několika vražd, znásilnění, prodeje drog
a kdoví co ještě. Vedl tedy bohapustý život, plný ubližování a zabíjení. Nelze
jej za to omluvit, ale bylo to hodně ovlivněno jeho dětstvím, které prožil
prakticky na ulici. Co si neukradl, neměl. Není se pak čemu divit, že
z takového dítěte vyrostl takový dospělý.
John
Feyer právě překročil hranici třiceti let. Nepříliš vysoký, vyzáblý muž
s démonickým obličejem a uhrančivýma modrýma očima se nyní pomalu
probouzel. ležel, jak zjistil hned po otevření očí, na zemi. Na sobě měl jen
tričko a kalhoty, ostatní části oblečení jaksi chyběly. Rozhlédl se kolem sebe,
všude bylo temno, jen pod sebou cítil pískem posypanou podlahu. Nic se nedělo,
bylo naprosté ticho.
John
Feyer ležel dál na zemi a přemýšlel, co se vlastně stalo. Byl večer. Doneslo se
mu, že místní boháč narychlo odjel a jeho dům není moc střežený. na nic
nečekal, vzal „svoje“ kradené auto, pro jistotu bouchačku a vyrazil. Byl tak
natěšený, že se dopustil jedné zásadní chyby. Neobhlídl si místo. Zvláštní,
jindy by to udělal, ale ten dům byl opravdu skvostný, už jen ta příjezdová
cesta. Kdyby obhlídl okolí, zjistil by, že za domem stojí boháčovo auto. Ve
svém okouzlení z přepychového domu pak udělal ještě pár drobných chyb,
které už ale stejně neměli vliv na budoucí události. První drobnou chybou bylo
vybití skleněné výplně hlavních dveří. Feyer prostě zapomněl, že tentokrát
vykrádá rezidenci zámožného majitele a ne jednopokojový byt někde na periferii.
Tato chyba spustila tichý poplach a zavolal na Feyera policii. Když vstoupil do
domu, bylo mu něco divné. Odněkud se ozývala příjemná a hlasitá hudba. Dokonce
jakoby zaslechl hlasy. Spěšně nasadil kuklu a do ruky vzal zbraň. Prošel
uvítací chodbou a vešel do haly. Teprve až nyní spatřil venku skrz halu černou
limuzínu.
John
Feyer se samozřejmě vyplašil, protože nepočítal s tím, že tu někdo bude.
Teď si uvědomil, co udělal s hlavními dveřmi a kdo už je nejspíše na
cestě. Byl tak vyplašený a v šoku, že si nevšiml, že do haly odněkud
vstoupila pokojská. Když si uvědomil, že naproti němu někdo stojí, zůstal stát
v šoku. Totéž udělala i pokojská. Chvíli tam stáli jako sochy proti sobě.
Pak Feyerovy ruply nervy a ozval se výstřel. Musí se uznat, mušku měl Feyer
skvostnou. Tělo pokojské padlo k zemi a Feyer k němu přistoupil. Vše
jakoby se odehrávalo mimo něj, jakoby to bylo zpomalené, všechno tak absurdní a
neskutečné. Sledoval pramínek krve, který vytékal ze rány mezi očima. Byl tak
zaujatý červeným potůčkem, že opět nepostřehl dalšího příchozího. Na schodech
se objevil tlustý muž v županu, podle všeho majitel. Na nic nečekal a po
vrahovi služebnictva vystřelil ze své pušky. Jeho muška se ovšem ani zbla
nedala srovnat s muškou Johna Feyera. Sice mu zlomek sekundy trvalo, než
si uvědomil, co se děje, ale pak bez delšího míření trefil majitele domu do
stejného místa jako před chvílí jeho pokojskou.
John
Feyer se vyplašil mnohem víc, než když do domu vstoupil. Na nějakou loupežnou
činnost už nebylo ani pomyšlení. Otočil se zpět směrem ke hlavním dveřím a
rozběhl se. Měl namířeno ke svému autu, leč to si velmi rychle rozmyslel
v okamžiku, kdy se v jeho zorném poli poprvé objevily kužely modrého
a červeného světla. Policie! Rychlá myšlenka a Feyer už probíhal halou
k limuzíně. Otevřel dveře, nasedl, sáhl po klíčku, ale tady opět narazil.
V zapalování klíček nebyl. Horečnaté prohlížení interiéru přineslo
výsledek, tradiční úschovna klíčků – stínítko – nezklamala. Zasunul klíček do
zapalování a otočil ho. Motor chytil napoprvé, řidič zámožného pana majitele
odváděl skvělou práci na údržbě. Zařadil a prudce sešlápl plyn. Nečekal taková
zrychlení, kola se se zapištěním protočila a auto vystřelilo, div neurvalo
zámeckou dlažbu. Feyer vybral zatáčku kolem domu a mistrně, ovšem spíše
náhodně, se vyhnul přijíždějícímu policejnímu vozu. To se okamžitě otočilo a
dalo se do pronásledování.
John
Feyer měl teď hodně velké problémy. Potřeboval si to shrnout: vloupání do domu,
dvě vraždy a krádež vozidla. To by samozřejmě nebylo v jeho kariéře nic
nového, kdyby ovšem neměl v patách policii. Navíc teď křížil části města,
které absolutně neznal. Co by také takový šupák jako on dělal v tak nóbl
čtvrti. Jezdil tedy podle instinktu, jednou zahnul smykem vlevo, podruhé zase
vpravo. Postupně se do jeho pronásledování zapojovalo stále více policejních
aut. Feyer byl stále nervóznější, dělal více a více řidičských chyb, přejížděl
obrubníky, jezdil po chodníku, těsně míjel chodce. Konečně poznal tu správnou
ulici. Dlouhou avenue, která mířila do jeho čtvrti. Tam se ztratí hned, jak se
zbaví auta. Znovu musel pochválit řidiče pana zámožného, leč nyní již mrtvého
pana majitele. Auto mělo skvělý výkon a chvíli se zdálo, že policistům ujíždí,
ale chyba lávky. Nejspíš nasadili i rychlejší vozy. Navíc zjistil přítomnost
vrtulníku. Ten mu ale nevadil, protože za chvíli měl přijít tunel pod
frekventovaným letištěm a přelet policejního vrtulníku z důvodu leteckého
provozu nejspíš povolen nebude. Před tunelem však byl ještě přejezd, který
Feyer nevnímal až do doby, kdy byl těsně před ním. V té době si také všiml
přijíždějícího vlaku. Se slovy „to stihnu“ se vrhnul na přejezd.....
John
Feyer dále ležel na zemi. Pás vzpomínek se mu přetrhl, tady to končilo. Ale kde
to sakra je? Znovu se rozhlédl kolem sebe. Všude černo, jen pod sebou ten jasně
žlutý písek. Tak kde je? Posadil se. Zjistil že ho nic nebolí. Zřejmě to přeci
jen nestihl, ale nehodu přežil. Usmál se vlastnímu štěstí, nicméně ač to
přežil, je zřejmé, že ho poldové dostali. Bude zřejmě ve výslechové místnosti.
Jedna věc ho ale znepokojovala. Policajti by si přece nedovolili jen tak ho
hodit do cely a neodvézt ho do špitálu k vyšetření. Zhluboka se nadechl a
zjistil, že je tu docela vedro. Rozhodl se, že prozkoumá celu.
John
Feyer vstal. Písek na podlaze pálil, až přinutil Johna poskakovat. Později John
přivykl teplotě a jakž takž vydržel stát a dalo se i chodit. Popošel směrem ke
stěně, ale stalo se něco zvláštního. Stěna se nepřiblížila. Udělal další krok a
zase nic. Znovu popošel, znovu a ještě jednou. Hrklo to v něm. Najednou si
uvědomil jednu zvláštní věc. Podlaha byla zjevně skvěle osvícena. Ale všude
kolem bylo temno, nikde žádný zdroj světla. Kdyby alespoň nebylo takové vedro,
řekl si a polkl nasucho. Rozhodl se, že sundá košili a pořádně prozkoumá tuhle
podivnou místnost. Jak si řekl, tak učinil. Bledou a špinavou košil odhodil na
zem a rozběhl se ke stěně. Po pár metrech zděšeně vykřikl. Doběhl totiž zpět ke
své košili. Zkusil to k druhé stěně napravo od něj, ale výsledek byl
stejný.
John
Feyer byl tak vyděšený, jako nikdy v životě. Cítil, jak je
v místnosti stále větší a větší vedro. Cítil jak se mu pálí kůže a pigment
mění barvu. nervźně pochodoval kolem košile, až v jednu chvíli znovu vyskočil
zděšením. Košile zmizela. To je absurdní, říkal si, jak mohla zmizet? Vždyť
stál přímo u ní. Už byl natolik vyděšen, že to jeho nervy neunesly a on vyběhl.
Běžel a běžel, doufal, že se stane zázrak a on konečně doběhne ke stěně. Běžel
vyplašeně dokud se v jednu chvíli nezastavil. Opět vykřikl zděšením. Před
ním někdo byl. Věděl že tam někdo je, ač nikoho neviděl.
John
Feyer zhluboka oddychoval. Šlo to stále hůř, protože teplota stoupala. Ta
bytost, kterou neviděl, ale věděl o její přítomnosti na něj působila zvláštním
dojmem. Něco vyzařovala. Strach. Velký strach.
„Kdo jste? Kde jste?“ zařval vyděšený Feyer, „Co ode mne
chcete?“
„Vítej zde, Johne Feyere.“ ozval se podivný temný hlas.
Feyer ačkoliv cítil před sebou přítomnost nějaké osoby nemohl určit zcela
přesně, odkud přicházel hlas.
„Kde to jsem? Chci domů!“
„Jsi doma, Johne Feyere.“ temný hlas mluvil pomalu a tiše.
„Co.... Co to je za blbost. Mám právo na právníka!“
vytasil se najednou uvědomělý Feyer.
„Právníka už nepotřebuješ.“ hlas jakoby neměl žádnou
barvu, mluvil bez intonace, jakoby to byl automat, „Soud už proběhl, byl jsi
odsouzen a právě jsi započal výkon trestu.“
„Jaký trest?“ vykřikl Feyer a začal se hystericky smát,
„To ne, tohle nemůžete, na to nemáte právo.“
„Johne Feyere.“ hlas najednou zněl povýšeně a pohrdavě, „Dopustil ses za
svého života mnohého zla. Zabíjel jsi nevinné, okrádal jsi druhé, znásilňoval a
podváděl. Tvůj život byl zkažený a nehodný slitování. Tvá smrt nebude jiná. Byl
jsi odsouzen k trestu věčnosti zde u nás. Od teď budeš zde na této
planetce trávit zbytek věčnosti. S nikým se již nesetkáš, nikomu už
neublížíš, s nikým už nikdy nepromluvíš. Můžeš zde přemýšlet, jakým jsi
byl člověkem. Teď už jsi jen démon. Nepotřebuješ jíst, nepotřebuješ vyměšovat.
Nikdy už nezemřeš, budeš žít a trpět. Zde na své planetce, kde tě nikdo nebude
rušit.“